Criminal and nerd - Niam

9.

Myslel jsem si, že se mi jen něco zdálo, ale když se ten zvuk od mého okna ozval znovu, rychle jsem rozsvítil svojí lampičku a čekal, co to je. Jako malý bych si myslel, že na mě klepe strašidlo, ale teď jsem bedlivě pozoroval okno a čekal jsem, co se stane.

Za chviličku na sklo mého okna přiletěl kamínek a odrazil se od něj zpátky dolů. Co? Někdo mi hází kamínky do okna? To je jak z romantického filmu nebo z hororu.

Pomalu vstanu z postele a nasadím si své brýle, přistupujíc k oknu. Hned, jak spatřím osobu osvícenou pouliční lampou a modré BMW, na tváři se mi objeví zářivý úsměv. Hned otevřu okno a vykouknu z něj.

"Co tu děláš? Je skoro půlnoc." zasměju se tak, aby mě slyšel, ale zároveň, abych nebyl úplně hlasitý a nevzbudil půlku ulice a hlavně mamku.

"Slíbil jsem ti, že se ještě dneska stavím." taky se zasměje.

"Jsi blázen." zasměju se, ale po jeho následující větě mě smích hodně rychle přejde.

"Ale do tebe." řekne s úsměvem a já nevím jestli se mi má chtít plakat a nebo smát. "Pojď dolů." řekne hned potom, jako by si uvědomil, co vlastně řekl a snažil se to zakecat. No já ho i tak slyšel a doufal jsem, že to třeba byla pravda.

"Teď?" podivím se a znovu se zasměju.

"Jo." odpoví prostě.

"Ale je noc."

"Uděláme si jen malou projížďku a do hodiny budeme zpátky."

Můj mozek asi vážně začíná selhávat, protože jsem se jen zářivě usmál a zavřel okno, běžíc se obléknout. Řeknu vám takhle rychle jsem oblečený snad v životě nebyl. Vůbec mi nedocházelo, že by se mohlo něco stát. Že se právě chystám být v noci venku s kriminálníkem, ale moje srdce a tělo toužilo po tom, abych byl s ním. I když jsme se neviděli jen pár hodin chyběl mi a mě to děsilo a zároveň vzrušovalo.

Potichu, jako myška jsem vylezl ze svého pokoje a vydal se k hlavním dveřím. Doufal jsem, že máma nezjistí, že jsem se v noci na nějaký čas vytratil, protože jsem jí nechtěl přidělávat starosti.

Rychle jsem se obul a otevřel hlavní dveře, víc se zachumlávajíc do teplé bundy, když mě ovanul studený vítr.

"Už jsem si myslel, že ses na mě vykašlal." zasmál se Liam a okamžitě se ke mě rozešel. Já vím, že bych asi neměl být tolik nadšený, že ho vidím, ale rychle jsem k němu udělal taky pár kroků a už jsem si užíval jeho hřejivou náruč.

"To bych neudělal." uculím se, ale když si to uvědomím tak se trochu zamračím a doufám, že si toho Liam nevšiml. Podle smíchu, který rozhodně nezněl, jako výsměch, ale jako šťastný mi, ale bylo jasné, že to viděl.

"Pojedeme?" zeptá se mě a já přikývnu. Rozešli jsme se k jeho autu a musel jsem se usmát, když mě sám od sebe chytl za ruku.

Nasedli jsme do auta a rychlou jízdou jsme vyrazili. Ani jsem se neptal kam jedeme, protože mi bylo jasné, že mi to stejně, jako vždy neřekne. Užíval jsem si vítr, který si pohrával s mými vlasy i celou atmosféru, která mezi námi panovala. Byl to nádherný pocit. Být volný a svobodný. Projížděli jsme prázdnými ulicemi Londýna, kterými se ozýval jen motor Liamova auta. Užíval jsem si pohled na prázdné chodníky a silnice, na pouliční lampy, které svítily pro případ, kdyby se přece jen někdo v tuhle pozdní hodinu vydal pryč ze svého domova. Bylo to nádherné a já si toho nemohl nabažit. Jako malé dítě, které je neskutečně zaujato nákupním centrem během svátků vánočních, při kterých se všechno blýská a třpytí.