Criminal and nerd - Niam

70.

Liam mě opatrně odnesl až k autu. Bez toho, aby mě položil na zem, odemkl jeho modré BMW a otevřel dveře, pokládajíc mě na sedačku.

Hned na to obešel auto a sedl si na místo vedle mě za volant. Na zadní sedačku hodil mou tašku a nakonec se rychle ještě otočil na mě. "Jak se dál jmenuje ten kluk?" zeptal se naprosto vážně.

"Myslíš Patrika?" trochu nechápavě jsem se zamračil a on jen zakroutil hlavou.

"Ten idiot je mi někde. Myslím toho Sama, co ti ublížil." zamračil se na mě a já tak poznal, že nehodlá ustoupit v tom, aby Samovi ublížil, jen to nechtěl řešit před Patrikem.

"Já ti to neřeknu Liame. Smiř se s tím, že ho musíš nechat být. Protože já ti to neřeknu." založím ruce na prsou a on jen lhostejně pokrčí rameny.

"Tak si to zjistím sám." vydechl, jako kdyby se nic nedělo a nastartoval. Povzdechl jsem si a svou nezraněnou ruku položil na jeho koleno.

"Liame prosím. Opravdu to byla jen nehoda. Nic mi není, s tou rukou určitě nic nemám. Jen je naražená a ta sestřička..."

"Co?" přeruší mě se smíchem "Že ta sestřička kecá o tom, že máš zlomenou ruku nebo co?" stále se smál, ale potom zvážněl. "Nialle tohle je vážná věc. Ten šmejd ti ublížil a musí za to zaplatit." zavrčí naštvaně a víc stiskne volant.

"Prosím lásko..." vydechl jsem skoro plačtivě, i když se mi brečet rozhodně nechtělo. Jen nechci, aby mu Liam ublížil, i když je to idiot. Kdyby ho zabil akorát by tím trpěla jeho rodina. Jeho rodiče.

Liam si zničeně povzdechnul. "Ty mě jednou zničíš." zakroutil poraženecky hlavou a já se radostně k němu nahnul a políbil ho na tvář. Stále jsem, ale dával pozor na svou hodně bolavou ruku.

U nemocnice jsme byli za pár minut. Liam zaparkoval na prvním místě, které uviděl a já hned vystoupil jakmile zastavil. Doufám, že mě teď nechá jít samotného, protože bych se asi propadl hanbou. Naštěstí si Liam stoupnul jen vedle mě a chytil mě za mou zdravou ruku, proplétajíc si se mnou prsty.

Nikdy jsem se moc v naší nemocnici nevyznal a proto jsem se jen nechal vést Liamem, který mířil do druhého patra. Zastavil se před jednou ordinací a když jsem si prohlédl visačku na dveřích poznal jsem, že jsme u obyčejného obvodního doktora. Myslel jsem, že bychom měli jít na rentgen. No nevadí Liam určitě ví, o co jde.

Sedli jsme si spolu na dvě poslední volná místa a musel jsem si povzdychnout, když jsem si uvědomil, jak dlouhou dobu tady určitě strávíme.

Opřel jsem si hlavu unaveně o Liamovo rameno a on se na mě potěšeně usmál. "Copak?" zeptal se mě a já jen zakroutil hlavou a znovu si povzdechl.

Po pěti minutách, co jsme spolu seděli na nepohodlných plastových židlích se objevila ve dveřích doktorovi ordinace sestřička. Drobná blondýnka s krásným úsměvem, který se jí však z tváře vytratil hned jakmile spatřila Liama.

Vrátila se zpátky do ordinace, ale po chviličce znovu vyšla a podívala se naším směrem.

"Pane Payne, pan doktor vás přijme." mile se na nás usmála, i když bylo znát, že se trochu bojí a Liam se jen potěšeně usmál a vstal společně se mnou. Už mě ani nepřekvapuje to, že tady Liama znají. Je to třeba jeho známý. A taky, že jo.

"Dobrý den Pane Payne." pozdravil Liama muž kolem čtyřiceti za stolem.

"Nazdar Eriku." ušklíbl se Liam a sednul si na židli před stolem. Já vedle něho.