Criminal and nerd - Niam

24.

Niall

Hlasitá rána mě probudí z klidného spánku. Rychle vyletím do sedu stejně, jako Liam, který se hned natáhl pro svou zbraň, kterou měl na nočním stolku. Co se děje?! A co to sakra bylo za ránu?!

"L-Liame..." zakoktám vyděšeně a Liam mi ukáže svým prstem na rtech, že mám být zticha. Rychle a potichu se vyhrabu z postele a stoupnu si vedle Liama, který opatrně otevře dveře a nakoukne ven. Hned je, ale rychle zavře a zamkne.

"Co se děje?" zeptám se vystrašeně tichounce tak, že jsem se ani skoro sám neslyšel.

"Musím tě odsud dostat." řekne jen a začne se oblékat. "Dělej oblékni se." řekne stále potichu už oblečený a já se vyděšený se slzami na krajíčku rychle obléknu tak, abych nevydal žádné zvuky. Co se děje? Proč mě odsud musí dostat? Někdo je v domě?

Liam přejde k obrazu, který vysel na zdi a rychle ho sundal. Za obrazem byla něco, jako malá televize a Liam na ní položil svojí dlaň. Televize sejmula jeho otisk dlaně a začaly se otvírat tajné dveře ve zdi. Co to sakra je? Kde se to tu vzalo?! A kdo tu je? Sakra ničemu nerozumím!

Najednou někdo pohl klikou od dveří do pokoje. Překryl jsem si ústa dlaní, abych ze sebe nevydal žádný zvuk. Někdo tu je! Pane bože, co chtějí? Proč tu jsou?!

Liam mě chytl za ruku a dovedl mě do místnosti, která se otevřela. Jakmile jsme vešli stěna se znovu zavřela a nás zahalila tma. Silně jsem se k Liamovi natiskl a tiše vzlykl do jeho hrudi. On si mě k sobě natiskl, jak nejvíc to šlo a líbal mě do vlasů. Hrozně se bojím...

"Pšššt. Neplakej. Dostanu tě odsud." řekne tiše a měl jsem, co dělat, abych ho slyšel. Najednou se ozvala rána za zdí a jsem si jistý, že někdo vyrazil dveře od pokoje. Co se sakra děje?! Hrozně se bojím! Nic nechápu.

"Pojď, musíme jít." řekne Liam ještě tišeji než před tím a chytne mě za ruku, vytahujíc jeho mobil a rozsvicejíc na něm baterku. Táhnul mě někam dlouhou chodbou a já se stále bál, co se děje. Hrozně jsem se bál, že nám někdo ublíží. Že ublíží Liamovi. Upřímně... první myšlenka, co mě napadla byla, že se mu nic nesmí stát.

Nakonec se Liam zastavil a posvítil si na takový ten zabezpečující systém s čísly. Naťukal pár čísel, na která jsem koukal, jako poblázněný, protože buď to byla náhoda a nebo to měl Liam schválně, protože naťukal čísla datumu mého narození.

Zeď před námi se otevřela a my se objevili v....nevím v čem. Pořád byl tma a nic jsem neviděl. Liam pustil mou dlaň a já se otřásl strachem. Byl jen kousíček ode mě, ale i přes to jsem se bál. Proto jsem se chytl Liamova trička na zádech a doufal jsem, že se za chvíli dostaneme pryč. Liam zatlačil trochu na zeď před sebou a najednou se k nám dostal alespoň trochu světla. Nakonec Liam otevřel tu věc před sebou úplně a já tak mohl vidět, že jsme v garáži.

"Pojď rychle." otočil se ke mě a já přijmul jeho ruce velice rád. Po tvářích mi tekly slzy ze strachu a celé mé tělo se klepalo. Rychle jsem vylezl-jak jsem později zjistil-ze skříně až k němu a rychle jsme šli k nejbližšímu autu. Liam zmáčkl dálkové ovládání na otvírání dveří od garáže a nastoupil ke mě. Dveře skoro ani nebyly otevřené a on už couval, abychom mohli vyjet. Když se dveře otevřely těsně do výšky našeho auta, dveře z domu do garáže se otevřely a dovnitř vtrhli tři muži se zbraněmi.

Liam v tu chvíli nehleděl na to, že vrata nejsou pořádně otevřená a rychle se rozjel.

"Skloň se!" skoro zakřičel, když viděl, jak muži míří zbraně na nás.