Criminal and nerd - Niam

32.

Niall

Sakra už je to hodina. Hodina, co Liam odjel na místo, kde měl být Rundle. Nikdo mi zatím nedal žádnou zprávu o tom, jak to dopadlo a ani Olimu se Andrew neozval. Taky byl celkem nervózní, ale ne tak, jako já. Pořád jsem musel myslet na to, jestli je Liam v pořádku nebo jestli se mu něco stalo. Několik učitelů mě už napomenulo, že mám dávat pozor, ale já se stále nemohl soustředit a myslel na Liama. Když mě však napomenul náš fyzikář snad už po třetí za hodinu, začal jsem se snažit myslet na vzorečky a výpočty. Nervózně jsem podupával nohou, okusoval tužku a dokonce jsem zarýval nehty do své kůže, abych se mohl soustředit, ale i tak jsem prostě nemohl. Navíc jsem se Liamovi ani nemohl dovolat. A to mou nervozitu zvětšovalo.

Měl jsem před sebou ještě tři hodiny a já myslel, že se zblázním. Musím vědět, co s Liamem je.

Niall: Liame prosím ozvi se mi až budeš mít čas. Potřebuju vědět že jsi v pořádku

Napsal jsem mu snad už sedmou zprávu a povzdechnu si, když se ani po pěti minutách nic neděje. Oli se mnou seděl na schodech stejně, jako včera, ale tentokrát to nebyl on, kdo měl blbou náladu. Já panikařil a on se mě snažil uklidnit, ale nešlo to. Pořád jsem měl špatný pocit, že se něco stalo. Pořád jsem myslel na to, co se mohlo stát. Co když je Liam zraněný?! Co když mi umře?! Ne to se nestane. Slíbil mi, že bude v pořádku. Nic se mu nestane.

"Nialle uklidni se. On bude v pořádku. Určitě už jedou do klubu a nemají signál. Ten sklad je daleko za městem, takže tam třeba není signál. Určitě až bude mít čas tak se ti ozve, ale ty nesmíš teď plašit a děsit se svými teoriemi, co se asi mohlo stát ano?" promlouvá ke mě Oli a já jen přikývnu, uvědomujíc si, že to stejně nedodržím a budu stále přemýšlet nad tím, jak se kulky mohli zarýt do Liamova těla.

Najednou se však můj mobil rozzvonil a já po něm rychle sáhl. Pane bože to je Liam! Je v pořádku!

"Ano?" rychle hovor přijmu a promluvím rozklepaným hlasem.

"Ahoj Maličký..." ozve se jeho šťastný hlas a mě po tváři sjede jedna neposedná slza štěstí. "Viděl jsem, že jsi mi volal. Jsem v pořádku. Právě jedu do klubu." slyším v jeho hlase radost a já na tom nejsem jinak. Jsem tak moc šťastný, že ho slyším. Že je v pořádku.

"J-jsem rád, že jsi v pořádku..." vydechnu s úlevou a tichým vzlykem.

"Maličký neplakej. Jsem v pořádku ano? Nic mi není. Nemusíš plakat. Všechno už je v pořádku."

"J-já vím jen...jen mám radost." setřu si slzy z tváří a Oli mě s úsměvem obejme okolo ramen.

"Maličký mohl bys mi prosím dát na chvíli Oliho? Potřebuju se s ním na něčem domluvit." řekne po chvíli, co mě utišoval svými slovy.

"Dobře..." vydechnu zmateně, ale podám Olimu mobil.

"Co?" zeptá se mě potichu nechápavě.

"Chce s tebou mluvit." pokrčím rameny a Oli si ode mě skoro až nedůvěřivě mobil vezme.

"Ano šéfe?...Jo...Dobře není problém...Nebojte...Ano...Nashle." nakonec hovor ukončí a podá mi mobil. "Šéf a kluci mají něco hodně neodkladného na práci, takže mě šéf poprosil, jestli bych tě neodvedl domů."

"Aha..." podivím se. Takže to asi dopadlo dobře. Kdyby stále hrozilo nebezpečí, že nám někdo ublíží, tak by mě domů takhle neposlal.

"Nemusíš se bát. Říkal, že už to vyřešil a žádné nebezpečí ti nehrozí."

***

"A jak vám to vlastně s Maxem jde?" zeptám se s úsměvem mého kamaráda, když jsme na půl cesty domů.