Criminal and nerd - Niam

57.

Niall

Sakra tak tohle jsem podělal. Teď je jasný, že to nebude tak v pořádku, jako před tím. Buď se se mnou hned rozejde nebo mi něco udělá. Věřím mu. A slíbil mi, že mi nikdy neublíží, ale teď z něj šla opravdu hrůza.

Liam se ke mě přibližoval rázným a rychlým krokem a já se v tu chvíli začal bát, co se stane. Pořád se tvářil rozzuřeně a já nevěděl, co mám dělat. Měl jsem pocit, že vše, co bych teď udělal by bylo špatně. Jako bych se bál i dýchat.

Jenže se stalo, co jsem nečekal. Čekal jsem, že na mě bude křičet, že mě uhodí a vyhodí mě z jeho domu i ze života, ale to, co udělal mě dostalo.

Když stál tak, že se naše hrudě skoro dotýkaly, chytil mé tváře do dlaní a přitáhnul si mě do procítěného polibku. Mé srdce se rozbušilo, jako splašené. Překvapeně vykulím oči a chvíli nespolupracuju. Hned však jakmile začal pohybovat svými rty, jsem se k němu přidal. Položil jsem své ruce na ty jeho, co držely mé tváře a užíval jsem si jeho polibky, jak nejvíc to šlo. I přes to, že byly naše polibky více než vášnivé ostatně, jako tomu bylo vždy, jsem cítil kromě lásky a touhy i něco dalšího. Možná omluvu a lítost.

S hlasitým mlasknutím jsem se od sebe odtáhli z hladového polibku a já skoro až nemohl popadnout dech. Proč to udělal? Nezlobí se na mě?

"Omlouvám se..." vydechl tiše, že jsem to skoro až neslyšel.

"Co?" zeptám se nechápavě a on si povzdychne.

"Nechtěl jsem na tebe křičet. Víš jsem hrozně nevyspalý, mám hlad, jsem unavený a ten včerejšek mě unavil i přes to, že si stojím za tím, že to byl ten nejlepší den v mém životě..." mé tváře se začnou červenat a já nevím, co mám říct. Vždycky mě dokáže dostat dokonale do rozpaků. "Vím, že mě tohle všechno neomlouvá, ale...chci, aby to mezi námi bylo v pohodě. Jsi to jediný na čem mi záleží a to doufám víš. Nemůžu bez tebe být a nenechám tě odejít. Takže..." podívá se mi s nervozitou a prosbou do očí "Co takhle zapomenout na to, co se stalo a zítra si spolu užít den?"

Nevím, co mám říct. Chci být na něj naštvaný a nedat mu jen tak lehce to, co chce, ale...miluju ho a pokud mluví pravdu a nemyslel to zle tak...Navíc za to můžu taky. Chápu, že jsem ten hovor zvedat neměl a že jsem ho měl probudit. Musím si uvědomit, že je to pořád dospělý člověk, který se o sebe zvládne postarat sám. Ale to přece neznamená, že bych o něho nemohl mít strach.

"Bylo to hodně důležité?" zeptám se, i když se mě na něco ptal a on si povzdychne.

"Ano bylo." přikývne.

"A o co šlo?" chci vědět kvůli čemu tak vyváděl.

"To ti neřeknu."

"Fajn..." pustím jeho ruce a odtáhnu se od něj. "Zítra jdu do školy. Už tak jsem zameš..."

"Tak jo, řeknu ti to." přeruší mě a já se potěšeně usměju, otáčejíc se k němu čelem a objímajíc ho kolem krku. "Nemůžeme už nějakou dobu najít Malika a teď jsme konečně dostali šanci ho dostat. Kdybychom čekali do zítřka tak už ho třeba nenajdeme a já toho sráče chci zabít, jak nejhůř to jde." vydechne, jako bychom se bavili o počasí a já se musím zamračit.

"Proč?"

"Zradil nás a navíc ohrozil tebe." políbí mě na čelo a já znovu, jako už za dnešek mockrát zčervenám. "Mrzí mě, že jsem na tebe křičel." vydechne provinile a já si stoupnu s malým úsměvem na špičky a věnuju mu dětskou pusinku na rty.