Děkuji, že jsi

I. Marinette

"See you later, Alyo." 

"Ok, bye for now." řekla snědá dívka, pomyslně políbila druhou dívku na obě tváře a každá se vydala jiným směrem.

Dívka se rozešla směrem domů, i když to bylo poslední místo na světě kam chtěla jít. Proto také místo toho, aby si chytla taxi šla pěšky. V uších měla sluchátka, ve kterých hrála jako už posledních pár měsíců depresivní a smutná hudba. V rukou nesla pár učebnic a také svoje poznámky z přednášky. Bylo teplo tak si sundala sako a složila ho do své kabelky. Na ulici míjela lidi a přemýšlela o jejich starostech i radostech co jim přinášel život. Cítila se tak neskutečně prázdně jako kdyby se z ní vypařila všechna chuť do života. Jen střídala nohy, koukala po lidech a zadržovala slzy. Takhle ušla skoro dva bloky, když jí přišla zpráva. Líně vytáhla mobil z kapsy u kalhot s tušením, kdo asi píše.

Luko: Ahoj krásko, sejdeme se dneska?  :)* 

Chtěla tu zprávu ignorovat, i když věděla, že nemůže. Ne po tom co mezi nimi je...

Luko: Stalo se něco? :(

Přišla další zpráva a dívka se zastavila. Nesnášela jak pořád hledal něco co neexistovalo, vždycky to vedlo jen k jedinému, k hádce nebo hůř k výčitkám od jejích rodičů. Než však stačila napsat slovo, mobil cinkl zas a s tím zvukem přišla i třetí zpráva během jedné jediné minuty. 

Luko: Proč neodpovídáš??? Přednáška ti už dávno skončila a už by si měla být doma, město není ucpané a peníze na taxi si měla.

"Bože za co, za co..." zašeptala jsem.

Marinette: Ahoj Luko, musím se dnes připravovat na zítřejší zkoušku z chemie. A ještě doma nejsem, chtěla jsem se projít a něco zařídit. A nic se nestalo, jen neumím psát tak rychle jako ty. :) 

Tak odesláno, teď bude klid. Ani jsem nedokončila myšlenku a zase ten zvuk zprávy uslyším.

Luko: Dobře, tak já odpoledne přijdu k tobě a pomůžu ti z chemií. Hlavně se netoulej, aby se ti nic nestalo.  :)*

Mně se nic nestane, pomyslela jsem si a přešla na druhou stranu ulice. Na konci té ulice, bylo totiž pekařství a já potřebovala silný kafe a čokoládové sušenky.  New York má jednu hroznou nevýhodu a to, že i když jdete po hlavní ulici, tak na ní vede spoustu postranních, tmavých a hlavně špinavých uliček a nikdy nikdo neví co z nich vyjde za existence. Právě okolo takové jedné uličky jsem procházela, když jsem koutem oka spatřila mladíka, který se dost nehezky choval k dívce. Držel jí za zápěstí a druhou rukou jí sahal na zadek, ta se však snažila vykroutit.

Nepatrně jsem se rozhlédla a vešla do uličky. Mé podpatky klapaly a já se přiblížila ke dvojici na dva metry. Mezitím se agrese mladíka ještě zhoršila a dívce vlepil facku až narazila tváří na fasádu budovy.

"Pusť jí." řekla jsem v klidu bez známky jakékoliv emoce.

"Nestarej se." štěkl a odmítal pustit svojí kořist.

"Pusť jí." zopakovala jsem slova a svůj pohled stále neodtrhla od země.

"Měla jsi šanci, teď si užiju s váma oběma." 

"Řeknu to naposledy. Pusť jí." každé slovo jsem vyslovila pomalu a modrýma očima se konečně zadívala na mladíka.

"Ne." řekl s úšklebkem. 

"Jak chceš." řekla jsem a udělala krok blíž k němu.

Ušklíbl se a napřahoval ruku, aby mohl udeřit. Jen jsem se usmála, nepatrně se pokrčila, tím jeho ruka minula cíl. Ještě zaskočeného jsem ho za ní chytila a otočila s ní tak až mu v ní křuplo. Bolestí pustil dívku, která s brekem utekla.