Děkuji, že jsi

III. Smlouva

Od toho dne jsem se ještě párkrát viděla s Nathem na přednáškách a zjistila, že toho máme hodně společného. Oba jsem měli zálibu v historii a umění stejně jako v malování všeho možného. Za pár týdnu z nás byli velmi dobří kamarádi a postupem mi představil i Kima, Nina, Ivana a Maxe. Jen toho blonďká jsem neznala, prý to byl strašný flákač a odpovídal tomu i jeho prospěch.

S holkami to však bylo horší a co jsem postřehla tak se mi i vyhýbal. Nic jsem si z toho však nedělala a věnovala se tomu co mě bavilo....přednášky, navrhování a zdokonalování se v boji. Dokonce jsem se zapsala na gymnastiku v jednom menším areálu nedaleko mého bytu a úplnou náhodou jsem kus od něho našla i noční klub kde se tančilo na všechno možné.

Na těch pár týdnu jsem zapomněla na všechno svoje trápení a snažila se co nejvíc času si užít, Přes den s přáteli a převážně ve škole, k večeru u cvičení a v noci zkoumáním Paříže jako Kouzelná Beruška. Vždycky jsem si na svůj oblek oblékla volné černé kalhoty i mikinu s kapucí. Bylo to opatření, aby mě náhodou nějaký novinář nevyfotil.

Věděla jsem, že po světě jsou i další co mají mirákulum a jejich kwami jim propůjčuje různé podoby i vlastnosti. Přesto jak Tikky říkala, moc se má využívat pro konání jen dobrých věcí, a proto by nás měl zahlédnout člověk pouze, když pomáháme. Navíc už jsem nějaké držitele mirákula poznala a ne vždy to bylo příjemné setkání.

"Kéž bych mohla utéct daleko odtud." řekla jsem myšlenkami úplně mimo místnost.

"Co?" drkl do mě Nath.

"Co?" zopakovala jsem.

"Proč chceš být daleko odtud?" řekl k mému zděšení, co říkám a nevím o tom.

"Ehmm...no...nic... neřeš to...jen jsem myslela nahlas."

"Myslela si na útěk?!" nedal se odbýt.

Se zoufalstvím v očích jsem na něj pohlédla a věděla, že z toho se jen tak nevykecám. Proto, jsem se snažila získat čas upitím ze svého kelímku kávy. Marně, stále čekal a nehodlal to jen tak zamluvit. V hlavě mi to šrotovalo, věděla jsem, že na nějakou ubohou lež mi neskočí. V dálce se objevil Nino a šel přímo k nám. Díky Bože. Záchrana v podobě Nina.

"Já čekám Marinette." připomněl se Nathaniel.

Zhluboka jsem se nadechla a nasadila ten rozkošný kukuč na, který uhranu vždycky každého kluka. Pomalu jsem zamrkala u toho řasami a pootevřela malinko ústa. Nath okamžitě navázal oční kontakt a já měla vyhráno. Jak uhranutý, proběhlo mi hlavou a já se musela usmát.

"Čau....co mu je?" řekl Nino, když viděl Natha jak je mimo.

"Ahoj, já nevím proč tak kouká." usmála jsem se a drkla do Natha.

"Co?" ošil se Nath nechápavě.

"Volá tě země, jsi úplně mimo." dodal Nino.

"Já?? Ne, jen čekám na odpověď." otočil se Nath na mě. Sakra, tak tohle mi nevyšlo.

"No..." začala jsem, když mi do toho skočil Nino. Díky Bože.

"Jé čau bro, tebe jsem neviděl pár týdnu, že sis zase s nějakou užíval." zařval Nino a já až teď uviděla blonďatého kluka. Že by to byl ten samý, kterému jsem neviděla první den školy do obličeje?

Naklonila jsem se pro lepší výhled a málem pustila kafe na zem. Noooo....

Blonďaté vlasy rozcuchané od běhu nejspíš, na které když zasvítilo sluníčko vypadaly jako zlaté. Pronikavé, jedovatě zelené oči, jemné rysy obličeje a dokonale tvarované rty, které i na dálku vypadly jemně. O hlavu a kus vyšší než já, přesto souměrná postava, jako kdyby ho někdo namaloval. Bílé conversky, černé kalhoty a tričko s košilí ukazovalo na volný styl člověka. Podle chůze, pohledu a sebejistého držení těla jsem usoudila, že bude mít velké ego, přesto jako by pravou povahu skrývá za maskou namachrovaného kluka. Každá dívka, se za ním otáčela jako za bohem.