Děkuji, že jsi

XLV. Nezvaná návštěva

Převalovala jsem se na posteli a ani pláč mě dostatečně neunavil, abych usnula vyčerpáním. Všechno bylo špatně a co víc, mohla jsem si za to sama. Proč já hloupá si musím jen komplikovat život. Od dětství jsem si přála někoho kdo mě bude milovat srdcem a lásku na celý život. Kdybych si nalhávat dál, že Luko je ten pravý, má šťastná hvězda, byla bych teď šťastná i já a neviděla, za každým rohem jeho. Bylo jedno jakou měl podobu, byl to pořád on. Kluk se smaragdo-zelenýma očima, který mě okouzlil svým charakterem i vysokým egem. Zase jsem na něj myslela, to snad není možné.

"Marinette." zašeptala jsem a zavrtala se ještě víc do peřiny.

Adrien

Na to jak rychle a tvrdě jsem usnul, jsem se stejně tak rychle probudil a nemohl zabrat. I přes únavu, kterou mé oči i tělo cítily to nešlo. Jakoby mi něco chybělo, cítil jsem prázdnotu a beznaděj.

"Ne jsem lenivý se zvedat." zabručel jsem a přetočil se na břicho.

Můj spánek byl v troskách, měl jsem raději zůstat hlídat na střeše jako Kocour. To mám z toho, že jsem šel dřív spát, ta únava nebyla opravdová. Nohy jsem položil na chlupatý koberec a natáhl se po tričku a teplácích. Přece jen, nebudu tady chodit jen v boxerkách. V kuchyni jsem si vytáhl Colu a začal si projíždět net.

"Jo, jo bulvár člověka zabaví na hodně dlouho." uchechtl jsem se nad fotkou Chloé v krátkých šatech a upil ze skleničky.

Marinette

"Tak a dost." vyletěla jsem z postele rovnou do koupeny, kde jsem na sebe pustila ledovou vodu a sedla si pod sprchu.

Nechala jsem na sebe dopadat ledové kapky a doufala, že alespoň teď přijdu na jiné myšlenky. Bohužel, stále jsem ho viděla před sebou. Bylo pozdě, byl v mých myšlenkách a co hůř, byl i v mém srdci.

Ten pocit, když prohrajete vnitřní boj a chcete to, co si celé roky odpíráte, protože víte, že na to prostě nárok nemáte. Je nebezpečné snít a ještě nebezpečnější je si něco přát, když se to totiž vyplní, je to vždycky v tu nejhorší možnou dobu.

"Prosím, už přestaň ... dochází mi síla." stekla mi slza po tváři, nemohla jsem zastavit své srdce, bilo jak splašené a začalo mě pomalu a jistě ovládat více než rozum.

Adrien
Po dobu co jsem byl v kuchyni jsem si ještě narychlo udělal zapečené tousty a místo bulváru o Chloé jsem začal číst bulvár o Lukovi. Nebyl zas až tak známý, ale i tak už pár úspěchu na kontě měl. Zrovna jsem najel na jeho svatební fotky s Marinette, hned se mi vybavil nás rozhovor při tanci, její podvazek i to jak si to se mnou Chloé chtěla rozdat na ulici.

"To byli fakt něco." uchechtl jsem se. Tehdy jsem před ní utíkal co se dalo a stejně to nestačilo, zachránil mě až "Černý Kocour".

Z ničeho nic jsem uslyšel zámek vchodových dveří, někdo otočil klíčem a zamkl nás v mém bytě. Všechno jsem odložil, musel jsem se jít ujistit jestli se mi to nezdálo a opravdu, někdo zamkl a vzal i svazek klíčů. Na ruce mi vyskočila husí kůže a já se ošil chladem. Nemůže tu být zima, topím tu na 26°C. Leda že, by dotyčný zloděj utekl i s klíči oknem. Vtrhl jsem do každého pokoje a kontroloval okna, všude až na obývák jsem už byl. Nahlédl jsem do místnosti a viděl otevřené okno na balkón. Divnější však bylo, že na dřevěném stolku leželi klíče od bytu.

"Je to tady... zbláznil jsem se." poznamenal jsem a přisuzoval to únavě.

"To spíš já." tichý hlásek se nesl místností s otevřeným oknem.