Děkuji, že jsi

XII. Záblesk naděje

Svou ruku jsem měla pevně stisknutou v Lukovo dlani a bok po boku jsme kráčeli po červeném koberci, po kterém jsem šla před chvilkou jako svobodná dívka a teď  po něm kráčím jako manželka. Svatebčané po nás házeli levanduli, jak se podle francouzské tradice sluší. Levandule prý vhozená na novomanžele má do manželství přinést štěstí a radost. Také se dává pod postel, ve které spolu novomanželé stráví svojí svatební noc, tam zase levandule přináší štěstí a vášeň. A abych nezapomněla, levandule musí být také součástí mojí květinové korunky zapletené v mých vlnitých vlasech. Tolik svatebních tradic a pravidel. Vždycky jsem si myslela, že svatba má být zábava a nikdo by se neměl přetvářet, obzvláště ne ženich s nevěstou. To je, ale jedna velká lež. Dvě tradice nás s Lukou dělily od svatební hostiny. 

První bylo zametání střepů. Personál přinesl před nás  nádherný malovaný porcelánový servis o šesti talířích, které následně rozbili o zem. Porcelánové střepy symbolizovali štěstí v našem manželství a hluk způsobený dopadem porcelánových talířů na zem, měl zahnat všechny zlé duchy. Tahle tradice byla, ale hlavně o tom, že nám a hlavně mně měla ukázat, že všechno a nejen problémy musíme řešit spolu. Žádná tajemství ani řešení těžkých situací bez toho druhého. 

Druhá tradice, byla ještě horší. Přenesení přes práh do místnosti, kde se odehrávala pro dnešek naše svatební hostina. Sice, mě tahle tradice bude čekat ještě jednou, až se s Lukou sestěhujeme k sobě, ale teď to bylo hlavně pro ostatní. Samo o sobě tohle symbolizuje nový začátek života, společný začátek života. Na tom by nebylo nic hrozného, kdyby mě Luko málem neupustil a nešlápl mi na můj svatební závoj. Všichni viděli jak zavrávoral a nebýt jednoho z hostů, skončila bych na zemi. Horko těžko mě donesl až k našemu stolu, kde odsunul mou židli a jemně mě na ní posadil. Sám zaujal místo vedle, po mé levé ruce.

"Uff nějak si přibrala lásko." zašeptal mým směrem Luko.

"Já? To ty šaty." bránila jsem se.

"To určitě." ušklíbl se.

"Tss." odvrátila jsem zrak a mé oči se opět střetly se smaragdovými. Sakra proč sedí tak blízko a vůbec, kdo ho pozval. Takhle si o mně bude myslet bůhví co.

"I tak tě budu nosit, ale jenom dokud nebudeš těhotná...pak bych si mohl strhnout záda a to by byl můj konec." dodal stále s úšklebkem Luko a já měla chuť mu dát pohlavek.

Než jsem mu stačila cokoliv říct, můj otec začal s přípitkem. Mluvil skoro 10 minut a já za každým jeho slovem slyšela postranní úmysl a jen jeho a matčino blaho, které upřednostňovali oba před mým štěstím. 

"... moje holčička vždy měla sen se vdát hned jak bude plnoletá a do 20 let chovat už své první dítě v náruči. První část přání se jí již splnila a já společně s její maminou Sabinou jsme moc rádi, že jejím vyvoleným je právě Luko. Lepšího zetě jsem si nikdy nemohl přát...." to bylo to jediné co jsem z otcova proslovu vnímala. Snažila jsem se o úsměv pro fotografy a mé oči si prohlížely hosty u stolu. Ten přípitek byla jedna velká lež, ale nemohla jsem nic.

Adrien a blondýnka ve zlaté róbě seděli jen kousíček od nás s Lukou. Celou dobu se dívka koukala do mobilu a  naprosto ignorovala vše v místnosti a to dokonce i Adriena. Bylo mi líto, že tu byl. Tak nějak jsem díky přednáškám doufala, že by ve mně mohl vidět jen obyčejnou dívku, která nějak nevybočuje. Nešlo ani tak o Adriena, ale spíš o to, že jsem chtěla před světem tajit, že jsem vdaná. Pochopte mě, v osmnácti letech si vzít o dva roky staršího hudebníka, protože vám rodiče už v plínkách domluvili s ním sňatek. K tomu ještě studuji což taky nepůsobí moc normálně, kdybych alespoň pracovala. A třešničkou na dortu je, že dnes jak můj manžel i otec mluví o dětech. To by mi ještě scházelo, abych musela otěhotnět. Děti mám velice ráda, ale stojím si za tím, že děti by se měli rodit z lásky a ne z povinnosti nebo ze znásilnění.