Děkuji, že jsi

XXIV. Zrod důvěry dvou lhářů

"Co se ti stalo?!" řekla jsem s Adrienem na stejně, když jsme se viděli po týdnu na naší společné přednášce.

"Nic, ale co ty?!" odpověděli jsem si a znovu si položili otázku.

"Hej?! Nečti mi myšlenky!" zase na stejně. Oba jsem se začali smát a raději se posadili na své místo, protože do učebny vešel profesor.

Něco si zapisoval do svého zápisníku a na studenty se ani nepodíval. Ten měl dneska zase náladu, jeho zdrženlivost zvěstovala něco zlého. 

"Doufám, že to nebyl Luko." zašeptal mi Adrien do ucha, když jsem to vůbec nečekala a leknutím jsem ze stolu shodila chemické tabulky.

"Co?!" řekla jsem nevěřícně, doufala jsem že se mi to jenom zdálo. Adrien jen ukázal na nezahojené ranky na mé ruce.

"Co tě nemá... jsem nešikovná, zakopla jsem o svojí nohu, strhla záclonu a rozbila okno." mávla jsem nad tím rukou jako by se nic nestalo.

"Tak tohle přesně říkají ženy, které doma někdo mlátí." tak vážného jsem ho nikdy neviděla, ale lež to nebyla co jsem mu právě řekla.

"Mě nikdo nemlátí buď v klidu." jenom se mě snaží znásilnit, řvalo mé svědomí.

"Neříkáš mi úplnou pravdu Marinette, cítím to." nenechal se odbýt. 

"Já nic neskrývám." Moje podvědomí řvalo. Já skrývám přece všechno!! Tajnou identitu, Tikky, že se umím prát, tajné studium návrhářství, nenávist k rodičům, nezamilovanost, peníze na útěk,... no je toho hodně.

"Lžeš." nejhorší slovo, které mohl Adrien vyslovit.

"Tak si toho nejsem vědoma." sklopila jsem hlavu a doufala, že ho to odradí.

"Zase lžeš, si si toho vědoma až dost." prudce mi zvedl hlavu a propaloval mě pohledem. 

"Já...." tohle je konec, on už asi tuší o co mezi mnou a Lukou jde.

"Marinette, nelži mi. Už na té svatbě jsem ti řekl, že si mě tím divadlem zamilovanosti k Lukovi nepřesvědčila." a je to venku, to co jsem nechtěla, aby nikdo věděl.

"Musím jít." na nic jiného jsem se nezmohla. 

Osud mě však nenechal. Než jsem stačila zamrkat, profesor nám rozdal test na lekce z minulých přednášek a já byla nucena setrvat v učebně. Nikdo ze studentů to nečekal, i když ve vzduchu bylo cítit, že profesor nemá  zrovna svůj den. Nemohla jsem si dovolit ten test nenapsat a odejít. S povzdechem jsem se chopila propisky a začala psát správné odpovědi. Každá otázka byla buď záludná nebo těžká a žádala si odůvodnění odpovědi. Připadalo mi, že víc jak polovinu otázek jsem od profesora nikdy při přednášce neslyšela. No co, byla jsem v chemii tak dopředu, že během pár minut jsem měla vše vyplněné i nakreslenými strukturními  vzorci chemických sloučenin. Už chybělo jenom mé jméno a mohla jsem odevzdat.

"Máte 5 minut do konce." ozvalo se od katedry a já koutkem oka zjistila, že Adrien je sotva ve čtvrtině testu. Třeba to je šance, pomyslela jsem si.

Pod stolem jsem ho kopla do kotníku čímž zmateně zvedl hlavu a odsunul svojí levou ruku z testu. Nenápadně jsem nám vyměnila testy a naznačila mu, ať dělá, že přemýšlí. Celou dobu mě pozoroval, ale já měla co dělat, abych to stačila za něj napsat. Měl úplně jiné otázky, pro jistotu jsem vynechala malování vzorců, co kdyby je po něm někdy do budoucna profesor chtěl a on je neuměl. 

"Poslední minuta." řekl profesor a zvedl se od stolu.

V nestřeženém okamžiku, jsme s Adrienem opět vyměnili testy a teď už se jen každý podepsal na svůj vyplněný list papíru. Nikdo nás při našem málem podvodu nenačapal a já měla čisté svědomí, pomohla jsem mu a to není hřích.