"Pořád si tu jenom na víkend?" zeptal se, když pustil mojí ruku.
"Ano." odpověď stručná a jasná. To jsem celá já, když s nikým nechci mluvit.
"Týden jsem tě neviděl, až dnes."
"Ty si každý den hlídal střechy?" ušklíbla jsem se nad tou představou.
"Od té doby co mám mirákulum, dohlížím na noční Paříž a její obyvatele každý den. V noci hlídám před zloději a ve dne bojuji většinou s Akumy." vysvětlil.
"Jak dlouho ho vlastníš?"
"Pět let." pokrčil rameny jakoby o nic nešlo.
"Pět let?!" to není možné, já mám Tikky 8 let. On ho musel ukradnout.
"Ano, je na tom něco divného?" nechápavě se na mě podíval.
"Ehmm..ne...nic...jenom, že já...ani nevím....to ho máš docela dlouho." začala jsem pomalu couvat.
"Vlastním ho jednu čtvrtinu svého života. Dřív jsem mohl sedět jenom zavřený doma, teď se můžu v noci toulat jako kočka." zářivě se usmál a mě tuhla krev v žilách. Zloděj a psychopat v jednom. A to jsem si myslela, že Luka je blázen.
"To je super." zašeptala jsem a snažila se uklidnit svůj roztřesený hlas, nešlo to.
"Stalo se něco?" chtěl se mě dotknout, ale já opět uhnula.
"Ne...musím jít, sbohem." řekla jsem a rozhodla se zmizet co nejrychleji to půjde.
"Počkej....já vím, že mi řekneš, že si tu jenom na víkend, ale něco ti dlužím a ....."
"Nech to být koupím si nové." mávla jsem rukou a chtěla být už nejdále odtud.
"Rád bych, aby sis tady zítra večer na tomhle místě něco vyzvedla. Pokud se mnou nechceš být, ani se mnou mluvit, chápu to, i když mě to mrzí a to hodně. Nic jsem ti neudělal a tvojí odtažitost si nezasloužím, ne právem." řekl a pomocí tyče zmizel na vedlejší střeše.
K sobě do bytu jsem přišla až s východem slunce. Bála jsem se, že by mě mohl sledovat a tak jsem se skrývala ve stínech a přemýšlela co si o něm mám vlastně myslet. Tikky okamžitě usnula na svém polštáři a já si dala pořádně dlouhou horkou sprchu. Po snídani, jsem si vzala sluchátka, mobil a oblékla se do sportovního oblečení. Tikky jsem dala do své tašky a k ní dala ručník, sušenky a čistou vodu. V posilovně jsem strávila celé dopoledne a snažila se uklidnit během na páse a pak dvouhodinovým cvičení jogy.
"Moc černé, moc červené, málo barevné, to je jako kdybych oškubala papouška.... tohle jsem nosila ještě na základce, proboha." křičela jsem a celou šatnou létalo mé oblečení.
"Já nemám co na sebe....Tikky." začínala jsem panikařit.
"Marinette nádech a výdech."
"To nepomáhá Tikky."
"Tak zavři a otevři skříň."
Zuřivě jsem začala všechny skříně otevírat a zavírat a to samé se šuplíky. Rvala jsem za ně tak, že jsem málem urvala zdobené kovové úchyty, ale moje panika se spíš ještě víc zhoršovala. Od nervů jsem se celá klepala a nemohla se pomalu ani nadechnout.
"Přestaň." pištěla Tikky a já pevně sevřela v ruce úchytku až mi zbělaly klouby.
"To mi nepomáhá.....já nemám co na sebe." křičela jsem tak, že mě museli slyšet na druhém konci Paříže v domově důchodců.
ČTEŠ
Děkuji, že jsi
FanfictionLáska není něco, co se vydáš hledat a najdeš. Láska si tě najde sama, ať už jsi na ní připraven či ne, a bude to ta nejlepší věc, která tě kdy potká.... Dva super hrdinové, dva mladí lidé, dvě nešťastné lásky a osud co si s nimi nehezky pohrává....
