Děkuji, že jsi

XV. Chat Noir

Už 5 let si kladu jednu a tutéž otázku, skoro každý večer, a když je potřeba tak i za bílého dne. Za celých 5  let jsem si jí nedokázal zodpovědět a pochybuji, že mi  jí někdo někdy zodpoví. Nikdo se o mě mimo mé maminky nikdy nestaral jako o lidskou bytost s city, ale spíš jako o loutku. Život podle pravidel mě užírá do morku kostí a já nevím jak dlouho dokážu takto ještě žít. Některé dny upadám do deprese a jediné co mi na ní pomáhá je naděje, že opět večer okusím na pár hodin svobodu města. Celý ten dokonalý úsměv co dohání holky, aby se přede mnou plazit je jen přetvářka. Kdo by taky stál o smutného modela, který nemá ani chuť se usmát. 

Za půl roku mi bude 21 let a co jsem v životě dokázal? Nic. Jsem jenom loutka svého otce, co se přeslazeně usmívá na jeho reklamních kampaních a foceních jeho návrhů. K čemu mi jsou peníze, když se nemůžu osamostatnit? K čemu je mi studium vysoké školy, když mě to jednak nebaví a jednak se tím nikdy nebudu živit? K čemu mi je, když se po mně každá holka otáčí, když jsem se nikdy nezamiloval? K čemu mám okolo sebe spoustu kamarádů, když je to jen nádherný klam? Ano na vejšce jsem si pár skutečných přátel našel a teď k nim přibyla i Marinette, ale k čemu to je, když mi otec neustále nadává? A poslední kapkou je Chloé a náš "vztah." 

Bylo mi čerstvě 15 let, když jsem utekl z domu a chtěl utéct z Paříže i z Francie někam hodně daleko. Tehdy jsem byl slabý a naivní kluk. Otcovým poskokům to netrvalo ani dva dny mě vypátrat a to jsem spal na ulici mezi popelnicemi a vydával se za bezdomovce. Ano, byl jsem opravdu naivní. Tehdy jsem byl tak zoufalý z toho, že mě otec opět nechal zavřít v mém pokoji až jsem propadl v depresi. Nikoho ke mně nepustil, sám osobně mi nosil tác s jídlem každý den. Nepromluvil jediné slovo, nevěnoval mi jediný jeho pohled. Prostě nic. Po dvou měsících jsem byl tak zoufalý, že jsem si lehl do vany a vzal si do ruky ostrou žiletku. Ta úleva co se s každým řezem dostavila byla úžasná. Veškerý stres, strach ze samoty a neštěstí pomalu odcházelo z mé mysli stejně tak pomalu mi stékala krev ze zápěstí na podlahu v koupeně. Byla to pro mě jediná droga, kterou jsem mohl mít v mém vězení a nikdo si toho ani nevšiml. Kolikrát jsem si přál v té vaně vykrvácet a usnout věčným spánkem. Shledat se s maminkou v nebi, i když do nebe sebevrazi nepatří asi. Nebo patří? V téhle mé euforii jsem byl poměrně dost často a snil o tom, že jednou poznám dívku, která mi obrátí život vzhůru nohama a zachrání mě z mého vlastního života.

Jednoho dne bylo mé přání vyslyšeno. Sice se neobjevila žádná dívka, ale i tak mi to zachránilo nejspíš život. Ze začátku jsem si myslel, že to byl jenom vtip, když se přede mnou objevil Plagg a v krabičce, ze které vylétl prsten, ale díky bohu nebyl. Plagg mi dal svobodu díky jeho kouzlu a vrátil mi zpět chuť do života. 

Už 5 let si kladu jednu a tutéž otázku, skoro každý večer, a když je potřeba tak i za bílého dne. Za celých 5 let jsem si jí nedokázal zodpovědět a pochybuji, že mi jí někdo někdy zodpoví.

Stojím na římse jednoho z hotelů v centru Paříže a koukám na lidi na ulici jak si užívají slunečný podzimní den. Sice je den, ale já, pro tuto chvíli nejsem Adrien Agreste pařížský model, ale Chat Noir superhrdina Paříže.

"Už 5 let si kladu jednu a tutéž otázku...." zašeptal jsem do podzimního vánku a nečekal odpověď.

Plagg byl kwami kocoura a svému majiteli mimo schopnosti destrukce, propůjčoval i sílu pro boj a všechny vlastnosti  černé kočky. Spousta lidí říkalo, že Chat Noir přináší smůlu těm, kteří ubližují druhým lidem. Od toho dne co jsme Plagga získal, jsem pomáhal Paříži. Ať to byla loupež v bance, přepadení v stinné uličce, zastavení autobusu, kterému selhaly brzdy, záchrana kotěte ze střechy až přes pomoc starým lidem. Byl jsem jejich hrdina, který se objevoval hlavně s černou tmou, a když bylo zapotřebí i za bílého dne. 

Plagg mi nikdy neřekl, jak se objevil právě u mě a kdo určil, že já jsem vyvolený a právoplatný nositel kocouřího mirákula. Nikdy o tom nemluvil, jediné co jsem věděl, bylo, že na světě existují mimo mého mirákula i další, která mají jiné vlastnosti než to mé. Plagg říkal, že on a ještě jeden kwami patří mezi nejsilnější ze všech. Vždycky říkával, že by si přál znovu vidět onoho kwamiho, ale sám nevěděl, kde ho hledat. Podle jeho vyprávění jsem usoudil, že musí být dobří kamarádi. Nevyzvídal jsem, nikdy mě ani nenapadlo, že kwami by mohla být "dívka", kterou Plagg zbožňoval víc než svůj sýr. 

Posledních pár měsíců, jsem měl však štěstí v neštěstí. V Paříži se objevil další nositel mirákula jako já. Problém byl v tom, že chtěl získat mé pro svůj vlastní prospěch. Plagg mě varoval, že se prstenu nesmím vzdát a musím ho bránit. Bylo mi tedy více než jasné, že musím dotyčného najít a porazit. On se, ale nikdy neukázal a místo toho, využíval svojí super schopnost, měnit lidi na padouchy pomoc jejich negativních myšlenek. Jak jsem mohl tedy někoho takového porazit, když jsem nevěděl, kde má ukryt? Bojoval jsem vždycky jenom s jeho "padouchy". Vždy to probíhalo stejně. Najít padoucha, boj na blízko, zničení zakumatizovaného předmětu, kočaklizma a zničení Akumu, který se následně rozpadl v prach. Mohl jsem svou schopnost vždy využít pouze jednou a do 5 minut mi vypršel čas mé přeměny.  Proto, jsem taky svojí super schopnost používal pouze na zničení Akumy, po tom co jsem zničil daný předmět. 

Mé kočičí ouška se pohnuly a zachytily tlumený zvuk rány z druhého konce města. Následně mé oči spatřily obrovský dým prachu a na doposud klidné ulici začala propukat panika. V ruce jsem pevně sevřel svou kovovou tyč a bez jediného zaváhání se rozeběhl po střechách ke super padouchovy, který již teoretizoval město lásky. 

Když ho spatřil, musel se pro sebe usmát. To bude hračka, myslel si, ale podcenil se. Netušil, že to co ho čeká bude nad jeho síly. Myslel si, že je po 5 letech tréninku s Plaggem neporazitelný. 

Krásné úterý všem. 😘

Dnes vydávám kapitolu opravdu pozdě, ale dřív to nešlo. Celý den jsem měla povinnosti a teprve před hodinkou jsem si uvařila čaj a sedla si k notebooku, abych napsala dnešní kapitolu. 😘 Původně jsem měla v plánu psát charakteristiku Černého Kocoura, ale pak mi to přišla docela nuda, tak jsem se vydala touto cestou a zkusila si na chvilku vyprávět příběh i jiným stylem než doposud. Musím uznat, že z další kapitoly mám poměrně strach, protože jsem si tímto otevřeným koncem docela nadběhla a bude těžké něco vymyslet, aby to dávalo smysl. 😂😘