Děkuji, že jsi

LXIII. Zásnubní večírek

Celou dobu se mi honilo hlavou jestli Kagami neměla náhodou pravdu. Byl to opravdu šílený plán, Adriena zasnoubit s Chloé a pak vytáhnou její fotky s Lukou. Ona si však zasloužila být potrestaná a tohle byla cesta nejmenšího odporu jak se jí už navždy zbavit. Při pomyšlení jaká to bude pro ní ostuda jsem se tetelila blahem, zrovna dvakrát jsem jí nemusela ode dne co jsem jí poznala na své svatbě. 

Adrien

Dnes večer se v hotelu konala narozeninová oslava mojí přítelkyně. Nová asistentka mi  musela zařídit dárek, nevěděl jsem co jí koupit. V podstatě jsem jí ani za tak dlouhou dobu skoro neznal, jen věděl, že je jako straka . . .  všechno co se třpytí musí mít. 

"To bude zase den a ještě ke všemu s Chloé." kdybych jen věděl co na mě Marinette chystá. 

Nemusíš, najdi si nějakou výmluvu a buď s Marinette, lákal mě můj vnitřní hlas. Kdyby to tak šlo udělat, Marinette se večer nevrátila a dneska ráno na mě u postele čekala obálka a krabička s nechutně velkým, diamantovým prstenem. Její slova zněla jasně, pro Chloé. Netušil jsem, proč mi pro ní dávala dárek, ale ani mě nenapadlo, že by to mohl být prstýnek, se kterým jí požádám o ruku. Musím najít zpátky v sobě toho starého Adriena, ne tohohle nového, lenivého. 

"To asi těžko, když musím na tu oslavu." okřikl jsem sám sebe.

"Ach bože, jak mi chybíš Plagu." složil jsem si hlavu do rukou. 

Ten prázdný pokoj a hrobové ticho mi nedělalo vůbec dobře. Po tak dlouhé době, jsem byl poprvé sám víc než pár hodin a jsem na pokraji zhroucení. Sžíraly mě  vzpomínky na ten hrozný den, který jsem měl díky Mistrovi Fu pořád tak živý, jako by se to stalo dneska. Byl to můj opravdový kamarád, nejlepší . . . ani Nino na něho neměl a teď je pryč, už navždy. Zklamal jsem Mistra Fu, kterého jsem do dne, než mě za ním Marinette poslala v životě neviděl, zklamal jsem Berušku, zklamal jsem sebe a co hůř, zklamal jsem hlavně Plaga, který mi věřil ze všech nejvíc.

Z posledních sil jsem se vydal do koupelny, abych se podíval na tu trosku v zrcadle. Noc bez Marinette mi přidala skoro dvacet let, velké černé pytle pod očima a hlavně vzpomínky na život před Černým Kocourem. Hlavu jsem svěsil do dlani a těžce dopadl na studenou podlahu. Ne, nesmím se znovu litovat. Nic na tom nezměním, jsem prostě kretén. V boji jsem si opakovaně myslel, že jsem nedosažitelný, Beruška mě před tím tolikrát varovala, ale moje ego bylo větší. Způsobil jsem si to sám a být na jejím místě, taky bych zachránil jí a Tikki nechal svému osudu. . . jsem sobec. Jsem stejný sobec jako Marinette. 

Frustrovaně jsem si zajel rukama do vlasů a začal si je trhat. Vlasy i kořínky mi zůstávaly mezi prsty a já cítil palčivou bolest. Na rukou se mi objevilo i pár kapek krve. Byl jsem zhnusený sám sebou, prudce jsem se postavil a běžel ke skříňce, kterou jsem okamžitě otevřel a vytáhl jeden z mnoha košíků. Převrhl jsem košík s kosmetikou na studenou podlahu a hledal jediné, žiletku. Mé slabé já se dralo na povrch a s ním i nejhorší část mého života. Ani po několika říznutích,  nepřicházela úleva. Celá má práva ruka byla od krve, mé oblečení, podlaha a i okraj vany, na kterém jsem seděl. Už jsem chtěl přitvrdit v hloubce řezu, když mi někdo vytrhl žiletku z rozklepané ruky.

"Adriene." zašeptal jemný hlas mé jméno.
"Vrať mi to." škemral jsem.
"Už to stačilo." osoba mi vtiskla polibek na čelo a odhodila žiletku daleko od mě.
"Zradil jsem ho." propukl jsem v pláč.
"To už nikdy neříkej, není to pravda." zvedla mi hlavu a uviděla můj zničeny obličej.
"Nedokázal jsem ho ochránit." klekla si na kolena a jemně přeložila ruce na mé zraněné zápěstí.
"Teď poslouchej už to nikdy nebudu opakovat. Mistr Fu si tě vybral, sice o něco déle než mě, ale vybral. Moc dobře věděl, čím sis procházel. Plage ti pomohl tohle období překonat a já teď nedovolím, aby ses k tomu vrátil. Nechci, aby si se řezal, aby si ležel v euforii ve vaně a nevěděl o světě." její ruce začaly zářit.
"Celou tu dobu jsem to věděla, hned ten první den co jsem ti dala své poznámky z chemie. Nechápala jsem jak bohatý chlapeček, který může mít všechno tohle dělá a nechápu to ani teď." ze zápěstí mi zmizel poslední řez a zůstala jen krev.
"Rodina je nadevše, také jsem po ní toužila. Po rodičích co by mě braly jako jejich dceru, ne jako majetek, který v dospělosti zpeněží. Ani jednomu z nás nebylo tohle malé přání splněno a bohužel ani nikdy nebude . . . " vydechla a zavřela oči.
"Marinette."
"Jsem zvyklá na bolet, jak fyzickou tak psychickou, ale na tohle už nestačím, prosím už to nikdy nedělej." pohlédla na mě a dostavily se znovu výčitky.