Děkuji, že jsi

LII. My jsme víc než tým, tvoříme pár

Vyskočila jsem na střechu jednoho z domů a rozhlídla se. V okolí hořelo několik domů a na ulici panoval čistý chaos. Lidé venku pobíhali v pyžamu, někteří dokonce jen ve spodním prádle, malé děti i ty větší brečely, starší si katastrofu natáčeli na mobil a rovnou to sdílely se světem. Ve vzduchu byla cítit spálenina, kouř lehce štípal do očí a houkání hasičských aut se neslo snad všemi ulicemi v Paříži, nikde však stopa po narušiteli nočního klidu. 

"Jsem tady má Dámo." přistál po mém boku Kocour.

"Nevidím zdroj." zvláštní. 

"Akuma vždycky přijde k nám." pokrčil rameny a zadíval se mi do očí. Bože, jak já to začínám nenávidět.

"Připadá ti normální, aby někdo před jednou hodinou ráno se naštval tak moc a jeho schopnost by byla cokoliv zapálit?" vyjela jsem po něm, když jsem v davovém šílenství uviděla Luku.

"No já ..."

"Tak vidíš." zaprskala jsem.

"Co tě během těch dvou minut co jsem tu nebyl naštvalo?" nechápal.

"Nic, jsem naprosto klidná." procedila jsem skrz zuby.

"Nevypadáš tak." chytil mě za ruku a já porušila oční kontakt a dál se zaměřila na chaos.

"Prostě mi tohle nějak nesedí a už ... a už..." musela jsem se zhluboka nadechnout, záplava špatných vzpomínek je tady.

"A už co?" 

"A už jsem to jednou zažila."

"Co?" vyhrkl.

"Před pár lety v Londýně, když jsem málem přišla o Tikky." chytla jsem se za náušnice. 

"Cože?" vykřikl, až se pár lidí na chodníku zastavilo a rozhlíželo se, odkud ten křik přišel.

"Bylo to jen tak tak, tehdy to byla pěkná rvačka a o jednu z náušnic jsem i na chvilku přišla." nerada na tu dobu vzpomínám, byla jsem tak slabá a důvěřivá."

"Ty si žila v Londýně? Jak dlouho?"

"39 měsíců, ale ty hektické byly poslední 4." 

"A těch 35 měsíců?" 

"Co 35 měsíců?" nechápala jsem a dál sledovala dění na ulici.

"Co si tam dělala, studovala si, nebo si pracovala a co kamarádi? Kdy máš narozeniny? Musela si je v Londýně slavit minimálně dvakrát...." 

"Počkej, počkej hezky zpomal, co to s tím má společného?"

"Já jsem si myslel, že jsi francouzska!" chytil se za srdce a vypadal, jako by prodělal největší svého života.

"Já?!"

"Mluvíš jako kdyby si tady žila od dětství." to mě rozesmálo.

"Můžu tě ujistit, že s touhle zemí nemám skoro nic společného a už vůbec jsem se tady nenarodila." mávla jsem nad tím rukou a dál vyčkávala. 

"Tak jak to ....?"

"Každý se může naučit cizí řeč." mykla jsem rameny a v duchu se smála kolik jich sama umím.   

"Pravda, rodnou a francouzštinu. Přesto máš dokonalým přízvuk na to, že si tu jenom na "víkend" nemyslíš?" udělal ironicky uvozovky.

"Kdyby si jen věděl." cvrnkal jsem ho do rolničky.

"Takže pro shrnutí .... mluvíš plynně dvěma jazyky." postavil se hned po mně."

"Nemluvím ... musíš přidat." ušklíbla jsem se a vydala se za svým cílem."