Děkuji, že jsi

XXXI. Minulost je krutá přítomnost

Ještě ten den co mě Černý Kocour "zachránil" jsem napsala Adrienovi a Lukovi zprávu, že se s nimi chci sejít zítra. Samozřejmě s každým zvlášť. Také jsem napsala dopis Mistrovi Fu do Japonska, ohledně mého setkání s ním. Musím utéct, jinak budu potřebovat do konce svého života psychiatra a ten bude potřebovat taky svého. 

S Lukou jsem byla vyřízená raz dva. Lehce jsem se pohádali a pak na usmířenou jsem ho nechala, aby mě políbil. Nechápala jsem, kde ve mně vzala ta nechuť k němu. Muselo v tom být něco víc, než jeho chování. 

Oběd s rodiči jsem zvládla na jedničku a bez sebemenšího odporu a odmlouvání jsem jim všechno odsouhlasila, jen abych měla zase na pár dní klid.

Přednáška s Ninem o španělském jazyce se vyvedla lépe než kdy jindy. Nejenom, že jsme se celou dobu pošťuchovali, vtipkovali a dělali různé grimasy, tak jsem oba odevzdali své závěrečné práce pro tento semestr. Už nemělo ani smysl chodit na další přednášky, tak jsem se vypařili a ruku v ruce jsem utíkali po školním kampusu. Tentokrát jsem si zašli na oběd jen mi dva a ani tam jsem se neuklidnili. Dokonce došlo i na přestřelku s hranolkami. Smáli jsem se jak smyslu zbavení až se po nás všichni otáčeli. Chápala jsem, proč Adrien o Ninovi říkal, že je dobrý přítel. Ten nejlepší, kterého kdy měl. Otázka byla jestli si ho zasloužil, když se choval tak jak se choval.

Už zase jsem měla před očima Adriena jak je v klubu s tou dívkou a táhne jí do nějakého pokoje. Nikdy jsem nebyla drbna, ale drby byli pro mě vše. To musí pochopit každý, pronásledovalo mě tolik lovců i vlastníků ukradených mirákul, že jsem prostě musela být v obraze co se v mém okolí děje. To samé sledování mezinárodních zpráv. Od doby co jsem poznala Černého Kocoura, začala jsem být ostražitá ještě víc. Do toho setkání jsem vůbec netušila, že nositel mirákula obývá Paříž a ještě ke všemu bojuje proti druhému nositeli. Takovéhle překvapení se už nikdy nesmělo opakovat, mohla bych na to škaredě doplatit obzvlášť teď, když se v médiích objevila zpráva o mně Berušce a Černém Kocourovi.

Nová super hrdinka Paříže, v červeném kostýmu...

Tajemná dívka po boku Černého Kocoura...

Noční dostavení dvou hrdinů....

Má Černý Kocour konečně parťáka?...

Tvoří spolu pár, nebo se spojili jen aby porazili společně Lišaje....

To byly nadpisy jen těch nejčtenějších článků, které byly přeloženy dokonce do několika jazyků, takže se dostaly i k Mistrovi Fu. Ten na mojí neopatrnost nic neřekl, ale stejně jako Tikky mi kladl na srdce, že se Černému Kocourovi nesmí nic stát. Jeho mirákulum společně s mým je až moc silné a v nesprávných rukou by byl v ohrožení dokonce i celý svět. 

Z myšlenek mě vytrhl až mladý číšník, který se mě s úsměvem na rtech ptal, co si v jejich kavárně dám. Plácla jsem první věc co mě napadla a dál se dívala na prázdné místo před sebou. Adrien měl skoro 20 minutové zpoždění a já u sebe neměla mobil, abych mu mohla zavolat. 

"Tady je ten čaj s pečeným ovocem, kapkou smetany a likérem." usmál se číšník a položil tácek s čajem přede mě. 

"To jsem si objednala?" povytáhla jsem obočí a hned mi došlo, že jsem to řekla nahlas. 

"Tedy.... mohla bych dostat ještě nějaké čokoládové sušenky." usmála jsem se a než se nadála, byl číšník zpět i s talířem sušenek a jako bonus přinesl i pár makronek na účet podniku.