Děkuji, že jsi

XLIII. Srdce vidí to, co oči nevidí

Celou přednášku ze mě nesundal svůj pohled, propaloval mě a zkoumal každý můj detail. Bylo mi to skoro až nepříjemný, koukal se jako bych byla kus masa na háku v řeznictví. Skoro jsem až litovala toho, že mám na sobě šaty. Vědět to, vzala bych si něco co by mě zahalilo víc. Jen těžko se mi skrývala nervozita, kterou způsoboval jeho pronikavý pohled. Jestli si myslel, že je nenápadný tak to ani omylem. Na rozdíl ode mě, se aspoň nečervenal a nic nenasvědčovalo tomu, že by něco tušil. 

Než přišel neměla jsem co dělat, tak jsem si různě čmárala a navrhovala si outfity na blížící se jaro. Nepřišlo mi, kolik jsem toho stihla za tu chvilku namalovat, než jsem otočila o pár stránek dál ve svém bloku a přede mnou byla celá čistá stránka. Prvotní nápad, byl navrhnout něco Lukovi, ale nešlo to tak jako dřív, v hlavě jsem měla jiného kluka a ten byl typologicky úplně jiný. Přitiskla jsem hrot černé tužky na list a nechala jí vést čáru, ze které začala po chvilce vznikat silueta ležící postavy. Pokaždé, když jsem na tužku zatlačila, vystínovala jsem kus z detailu jeho obleku a pokračovala tak dlouho dokud mi nezůstala jen tvář. Zavřela jsem oči a viděla jeho pronikavé smaragdové jak září v temné noci. Uhrančivý pohled, který dokázal z mého srdce na malou chvíli vymazat všechny špatné věci. Tolik odstínů zelené a tak málo pastelek mám, sakra. S každým tahem zelené pastelky jsme si vyhrála, vložila jsem do toho všechny vzpomínky na Kocoura a jediné co mi už zbývalo, bylo dokreslit masku. Masku černou jako noc, díky které se z něho stával Černý Kocour pokaždé, když ho město potřebovalo.

Adrien

Se zazvoněním začali ostatní opouštět posluchárnu a já chtěl něco říct k tomu obrázku, jenom jsem nějak nevěděl co. A hlavně Nino mi to překazil, odtáhl mi mojí kamarádku neznámo kam a já zůstal v lavici sám. 

"Copak, proč si s nima nešel taky?" vykoukl Plage z mé tašky.

"A kam? Nemám s nimi teď přednášku." povytáhl jsem obočí.

"Mohli jsem být s nimi." zamrmlal Plage a zmizel zase v tašce.

Jak to asi myslel? Stejně z té tašky nikdy nevylézá, tak o co mu šlo. Mám důležité věci na práci, musím chodit na své přednášky, s kamarády můžu být po škole. Podíval jsem se do rozvrhu a vyšel směrem ke dveřím, u odpadkového koše jsem se zastavil a chtěl z něho vytáhnout tu kresbu. Prohrabal jsem ho celý, ale nenašel jí. 

"Kde sakra je?" vysypal jsem ho a znova hledal to co tam nebylo.

"Hledáš tohle?" 

"Plagu." zavrčel jsem a vytrhl mu papír z pacek.

"Tady někomu narostlo ego, když hledá v koši svojí skicu." 

"Ty jí zase z toho koše vyndaváš." uchechtl jsem se a strčil si jí do tašky. 

"Půjdeme?" odkryl jsem kus košile a Plage se schoval.

Marinette

"Nino, máme dost času než přednáška začne." 

"Fakt?"

"Jo." řekla jsem se smíchem a propletla si s ním ruce.

"To máš jedno, jako kamarád jsem lepší společnost než Adrien." 

"To rozhodně jsi." utíkali jsem spolu přes půlku kampusu. 

Skoro každý druhý se za námi otáčel a mi se nepřestávali smát. S Ninem to bylo jiné než s Adrienem, už od prvního dne co jsem nastoupila na tuhle školu byl mojí oporou. Provedl mě po ní, začlenil do skupinky kluků, nikdy nezkazil žádnou srandu ani vtip a to nemluvě o jeho citu k hudbě. Někdy mi připadalo, že se musel pořádně bouchnout do hlavy, aby se vzdal studia hudby a místo toho se učit jazyky a marketing. Častokrát jsem v něm viděla samu sebe, taky jsem nestudovala návrhářství, i když to byla moje vášeň.