Děkuji, že jsi

LXV. Konec společné budoucnosti

"Vzepřít se, rozdělit a panovat." jsem řekla, než jsem skočila z věže dolů.

První jsem měla napůl hotové a teď jsem přešla do fáze rozdělit. Pokud budu úspěšná, což budu, splním tak první dvě ze tří co mi řekl Mistr Fu. Co vše jsem byla ještě před pár měsíci schopná obětovat pro útěk a teď nemám sílu. Mé srdce patří jemu a bolí to, když vím, že se ho musím vzdát. Naposledy stojím v jeho ložnici, zakázala jsem si sem jít, ale alespoň pár slov na rozloučenou si zasloužil. Udělal mě šťastnou a já mu dlužila, alespoň vysvětlení. Těch pár řádků v dopisu, který jsem nikdy nechtěla psát, ne jemu. Nejraději bych si ho vzala sebou, ale kam jdu tam on nesmí. Myslím si, že by se moc na Luku netvářil a ani na to co by následovalo. Své dlouhé vlasy jsem si nechala ostříhat těsně nad krk. Hodiny jsem čekala na jednom místě, uprostřed jeho pokoje v lidské podobě a čekala až vejde. Čím déle jsem stála, tím jsem měla větší strach. Přišla jsem se za tmy, která nastala po západu slunce, teď už byla skoro půlnoc.  

"Marinette . . .  měla si říct, že přijdeš, nenechal bych se od Kagami zdržovat." vykřikl radostně když mě uviděl. Všechno co měl v rukou pustil bezmyšlenkovitě na zem a začal se přibližovat.

"Jsem ráda, že ty i Kagami spolu vycházíte." zadívala jsem se mu do jeho smaragdových očí a musela se pousmát.

"Je to zajímavá osoba, ale kamarádka to nikdy nebude. Snažím se v ní najít cokoliv, abych ti dokázal, že nejsem vůči ní zaujatý." pokrčil rameny na znamení, že mu je Kagami stále lhostejná.

"Dej jí šanci, ona tě do postele nikdy chtít nebude, raději s tebou bude hodiny šermovat." 

"To mě zasáhlo u srdce . . . ty si ostříhaná." řekl a už měl jeden z mých pramenů v ruce. 

"Zavři oči, Adriene." 

Než jsme dořekla přání, s úsměvem na rtech je zavřel, pustil mé vlasy a jen se dotýkal mé ruky. Palcem jsem mu přejela po rtech a donutila ho, je mírně pootevřít. Jemně jsem se otřela o ně a pak skousla jeho spodní ret. Byl to náš poslední polibek na dlouhou dobu. Ne-li poslední, neměla jsem vůbec žádnou jistotu, že se vrátím živá. Navíc jsem byla stále vdaná za Luku. 

"Miluju tě a to nikdy nikdo nezmění." zašeptala jsem mu do rtů a on se usmál. 

"Miluju tě Broučínko." řekl ty tři slova a já věděla, že jsem sem neměla chodit. V tuhle chvíli mě zlomil. Neexistovala větší bolest na světě, kterou bych teď mohla cítit. 

Jemně jsem se otírali o rty toho druhého, prsty jedné ruky měly propletené s rukou toho druhého a vychutnávali si tenhle okamžik. Naposledy jsem mu zajela do jeho jemných zlatých vlasů a zatahala. Na oplátku si mě přitáhl blíž a začal couvat ke stolu, na který mě vysadil. Už jen při vzpomínce, co jsme na tom stole dělali, mnou projelo vzrušení. 

"Líbí se mi jak si malá, ale kdo se má k tobě pořád sklánět." zamumlal mezi polibky a já ho zatahala víc za vlasy, aby pochopil, že se mě jeho poznámka dotkla.

"Ale nedělej se Broučku." uchechtl se.

"Nikdy Číčo." oplatila jsem mu přezdívku a on se odtáhl.

"O Plaga jsem přišel . . .  už nejsem Černý Kocour. . ." sklopil hlavu, jako by to snad byla jeho chyba.

Jemně jsem mu palcem a ukazováčkem zvedla bradu a věnovala mu svůj modrý pohled. Snažila jsem se ze svých očí vymazat pro něj všechny ty pocity, co mě sžíraly a nahradit je útěchou, láskou a nadějí. Náš oční kontakt byl vždy dokonalý, vzájemně jsem se ztráceli v očích toho druhého a čas plynul. Neexistovalo nic, jen mi dva. Svou teplou dlaň přiložil na mou ruku a pokusil se o chabý úsměv.