Děkuji, že jsi

XXVIII. Proč je to tak složité.

Nemohl jsem se na nic soustředit. Chodil jsem jako tělo bez duše, ani Marinette mi nezvedla náladu. S Ninem jsem byl v klubu a nedokázal si užít pozornost žádné dívky, dokonce mě nenapadl jediný podraz na Nathaniela a to už je co říct. Na mobilu jsem projížděl fotky a zprávy od svých fanynek. Chloé byla na týden v New Yorku a otec pro mě neměl jediné focení. O Plaggovi nemluvě, věnoval se jenom svému sýru a tomu jak ho nechat správně dozrát. 

Můj pokoj byl zase jen vězení a nutil mě pykat za to co jsem udělal Berušce. Sice jsem to stále nechápal, ale něco mi říkalo, že jí vadí jakýkoliv dotyk jiné osoby. Od té doby jsem jí neviděl, dodržela své slovo a neobjevila se ani, když na Paříž zaútočil padouch. Bylo to dobře, nevěděl jsem co bych jí řekl do očí. Nenapadla mě žádná omluva a v hlavě jsem měl zmatek. Díky novinářům jsem na internetu našel pár jejích fotek. Všude se spekulovalo o ní, o tom jestli jsem pár a jestli s její pomocí už konečně porazím Lišaje. Nikdo o ní nic nevěděl včetně mě a to zříralo moje srdce. 

Dala mi to nejcennější, čas přemýšlet. Mé myšlenky plynuly a nenechávaly prostor pro pochybnosti a teorie. Čím víc jsem koukal na její fotku tím víc se mi vkrádala do srdce. Do kamenného srdce, které si roky zakazovalo lásku. Každá dívka mě milovala pro vzhled, peníze a slávu. Černého Kocoura sice také, ale ona jako jediná poznala i mojí egoistickou stránku a dokonce se nad ní dokázala povznést a v pár chvílích dokonce i ztrapnit a jako jediná mě donutila se červenat nad významem mých slov. 

"Co když se mi líbí?" řekl jsem do prázdné koupelny a nečekal ani na odpověď.

Plagg se mnou moc nemluvil, zlobil se, že jsem jí odehnal a já nevěděl proč mu to tak vadí. Vždy se zajímal jen o svůj sýr. Ani horká vana nedokázala přinutit můj mozek přestat pracovat a vypnout. Oči mi sklouzly na žiletku a já si hned vzpomněl na dobu kdy ještě jsem neměl Plagga. Ten pocit svobody, když jsem se pořezal, krev která mi stékala po ruce. Najednou jsem hroznou chuť to udělat. Bylo to to poslední co jsem nezkusil, abych nemusel na dívku v červeném kostýmu myslet.  

"Adriene, to není řešení." objevil se Plagg před mým obličejem.

"Bolí to." 

"Je jasné, že to bolí, proč se zase řežeš?" 

"Bolí to jinak Plagu." odvrátil jsem zrak a vylezl z vany.

Zápěstí jsem si zavázal, uklidil krev v koupelně, oblékl si čisté oblečení a padl do postele. Vůbec mi to nepomohlo, litoval jsem, že jsem to zase udělal, ale pocítil jsem bolet. Bolest a strach. Sice bych musel té krve ztratit o dost víc, ale účinek to mělo. Cítil jsem bolest z jejích slov, které dodržela a strach, že jsem jí viděl naposledy. Celý týden se mi pomalu a jistě vkrádala do srdce a já cítil, že je víc než jen kamarádka. Nemohl jsem říct kdy se to stalo, den, hodinu nebo minutu, věděl jsem jen, že je v mém životě důležitá a musím jí do něho zase vrátit. 

"Proč je tak složitá? Mně je to, ale jedno, získám jí jako parťačku pro boj s Lišajem." zašeptal jsem do polštáře napůl v polospánku.

 Odmítal jsem si připustit, že by v mém srdci vyvolala i něco většího. Dokonce ani ve snech mě nenechala v klidu. Všechno se točilo jen kolem ní a já viděl jen ten její odzbrojující úsměv a ty nejupřímnější oči, které jsem už někde určitě viděl.  Uprostřed noci jsem se probudil celý zpocený, srdce mi bilo jako o život a mou mysl přepadal pocit beznaděje, že by to mohla být láska. 

Marinette

Za celou dobu jsem snědla jenom tři jablka a občas se napila čisté vody. Týden mi připadal jako 100 let, neměla jsem sílu na nic. Úplně mě pohltil strach se stresem a jejich kombinace způsobila, že jsem zhubla skoro 10 Kg. Nebylo čemu se divit, nejedla jsem, veškerou sílu jsem věnovala do úderů pěstí, které se zabořovaly do boxovacího pytle a stres se u mě rovnalo vždy hubnutí.