Děkuji, že jsi

XXXVII. Až nadejde čas, bude rozvod

Skočila jsem na balkón a byla jsem to zase já. Tikky mi vyčerpáním spadla do dlaně a já okamžitě běžela do kuchyně pro sušenku.

"Omlouvám se Tikky, kdyby mě nezdržoval." začala jsem se omlouvat.

"Marinette, co Luka." 

"Sakra, já na něho zapomněla ... musíme zpátky." začala jsem vyšilovat.

"Můžeme." řekla po chvilce Tikky, když měla dojedenou sušenku. 

Ještě jsem si jich pár hodila do kabelky a jako Beruška utíkala zpět ke kluzišti. 

Adrien

"Do prdele." zařval jsem dneska už po druhé. 

Nejdřív ráno Chloé, se kterou jsem se málem vyspal na jídelním stole a teď jsem vyjel na Berušku a ještě jí málem uhodil tyčí do ramen. Já už jsem se opravdu zbláznil, co to se mnou ta holka dělá? Jak se jí můžu ptát na tvrdo, jestli má kluka. Takhle se holky nebalí přece, o tom bych snad měl něco vědět. Dokonce už ani nechodím do klubu a nehledám opilé známosti na jednu noc, která by mě nepoznala. 

"Asi nemá cenu čekat do večera, když říkala, že dnes nepřijde." objevil se Plage s jeho sýrem.

"Chodím každý večer a půjdu i dnes." 

Marinette

S Lukou se mi to podařilo zahrát do autu a nic se nestalo. Dali jsem si spolu dobrou večeři a láhev vína. Doprovodila jsem ho až do hotelu a tam ještě nějaká ta láhev padla. Nakonec odpadl a já vedle něj ležela na posteli. Při spánku vypadal tak klidně, nepřevaloval se, skoro nedýchal a výraz měl vlídný. Kdybych nevěděla jaký idiot dokáže být, řekla bych, že je anděl. Já pravdu však znám, proto už navždy pro mě bude jen kluk, kterého budu muset trpět a pokoušet si k němu najít znovu cestu. 

Lehce jsem ho políbila na čelo, vzala kabelku s Tikky a opustila jeho hotelový pokoj. Procházela jsem noční město a snažila se zahlédnout jednu toulavou kočku, která se mi za těch pár měsíců dostala pořádně pod kůži. Všude byl klid a nic nenasvědčovalo, že by Kocour seděl na nějaké z mnoha střech tohoto města. Po dlouhých minutách jsem to vzdala a šla k sobě do bytu.

Dlouhá sprcha, vyjedená lednice, oblečení všude po zemi a já nešťastná. Tikky už dávno spala a já se choulila v obýváku a koukala do zdi. Trápilo mě, co se dnes odpoledne stalo a upřímně, stýskalo se mi po Kocourovi. 

Mé nohy dopadly na studenou podlahu, tělo jsem si zabalila do huňaté deky a se skleničkou džusu jsem došla až na terasu. Naposledy mé oči projely střechy, jestli ho náhodou nezahlédnu, nic. 

Adrien

Seděl jsem na střeše otcova sídla rodiny Agrestů a stíral si neposedné slzy. Mohl jsem se vymluvit, že brečím u vzpomínek na mou maminku, ale pravda byla taková, že jsem byl velmi nešťastný. V mém životě byly jen dvě dívky a obě na mě byly naštvané. Beruška za můj dnešní výstup a Marinette, za moje chování vůči Lukovi. 

Zachvěl jsem se zimou, byla půlka prosince a já neměl ani pomyšlení na příchozí svátky. Přál jsem si utéct, zahodit život známého modela, zahodit povinnosti a žít tak jako Černý Kocour. Nespoutaně, bez pravidel se závazkem ochrany lidí a města. 

"Chce to plán." zašeptal jsem a konečně přestal brečet.

"Život si nemůžeš naplánovat do posledního detailu ... ten musíš žít." ozvalo se za mými zády.

"Já ho naplánovaný mám." utrousil sem, když si vedle mě sedla.

"To já taky, přesto porušuju všechno co jen můžu, pro kousek svobody a sezení s tebou po nocích." usmála se a přehodila přes má záda chlupatou deku.