Děkuji, že jsi

LXII. Postarej se o něj, prosím

Ten pocit, když se probudíte pokaždé, když vaše polovička se během spánku pohne. To užívání se tepla dívky, které patří vaše srdce a jste schopní pro ní udělat cokoliv. Byla můj nejdražší klenot a byla tu se mnou. Nikam neodešla ani ráno a vlastně i následujících pár dní. Byla mi oporou pokaždé, když jsem si vzpomněl na Plaga. Snídaně, oběd i večeře v útulných podnicích, kde si nás nikdo nevšímal. Dodělal jsem si dokonce i věci do školy a zkoušky taktéž složil úspěšně. Dokonce mě donutila pokračovat v hodinách šermu a focení, které můj otec naplánoval na rok dopředu. Jsem jediný majitel jeho značky, o kterou jsem nejevil sebemenší zájem do doby, než mi Marinette ukázala pár svých návrhů. Nebylo nic v čem by nebyla dobrá, ty návrhy daleko předčili mého otce. Na její popud jsem si dal inzerát na novou sekretářku, když Nathali utekla. Určitě měla něco společného s Lišajem a nechtěla nést následky. 

"Copak budeme dělat dneska?" lenivě jsem se válel po mé lásce.
"Co by si chtěl dělat?" zeptala se a dál mi vískala ve vlasech. 
"Chtěl bych si tě vzít." řekl jsem s vážnou tváří a posadil se.
"Víš, že to nejde. Už jednou jsem ti říkala, že mi společnou budoucnost nemáme." sklopila pohled a zvedla se z gauče.
"Ale proč? Lišaj padl, Luko je v očích tvých rodičů zrádce a já mám dost peněz přemluvit k rozvodu tvojí matku." rozhodil jsem rukama. 
"Všechno to vidíš moc jednoduše." povzdechla si a přetáhla si přes hlavu svetr.
"Někam jdeš?" 
"Jen je mi zima." zamrmlala a já šel k ní.
"Na to máš přece mě." schoval jsem si jí do náruče a políbil.
"Jsem vdaná a tím co jsem ukázala rodičům se nic nemění." 
"Tvé srdce je však mé." usmál jsem se a pohladil jí po tváři. 
"To je věc druhá." ušklíbla se a bez upozornění na mě vyskočila, až jsem se převážil a musel se zapřít, abych s ní v náruči nespadl.

Marinette

Už jsou to skoro dva týdny od jeho porážky a ona nikde. Jak dlouho mě jen nechá čekat. Už mi nezbývá moc času. Vztekle jsem odhodila mobil do kabelky a zapřela se rukama o kuchyňskou linku. Adrien na mě pozoroval, že jsem podrážděná, ale chodil okolo mě po špičkách. Asi si myslel, že jsem to dostala. 

"Adriene?" 
"Ano, lásko?" okamžitě se u mě objevil, jen jsem se nad tím musela pousmát.
"Chci jít  za Mistrem Fu." 
" Dobře, jen se převleču. Pařížský model nemůže jít ven jen v teplákách." zasmál se.
"No, já tam chci jít sama." 
"Aha." řekl podivným tónem hlasu.
"Měl by se jít podívat za otcem." navrhla jsem mu, ale on jen zakroutil hlavou.
"Po tom všem co provedl?" nechápal.
"Právě proto, co všechno provedl a nejen tobě, ale i lidem v tomhle městě." 

Za Mistrem Fu jsem nešla, potřebovala jsem být chvíli sama a vypustit páru. Nehledě na to, byla tu matka s otce. Pár hodin u nich mě nezabije, snad. Nakonec jsem s nimi zvládla i oběd a odpolední kávu. Od nich jsem šla rovnou za Adrienem do nemocnice, věděla jsem, že tam bude, i když se tomu dost bránil. Celé roky měl jen jeho a to u člověka, který má city vytvoří pouto.

"Ten už se nikdy neprobudí." díval se na něho, když jsem vešla do pokoje.
"Není všem dnům konec. Chceš, aby se probudil?" objala jsem ho okolo ramen.
"Sedím tady celou dobu a přemýšlím, že takhle bude v podstatě nesmrtelný a nikomu neublíží."
"Mistr Fu ti říkal, že pokud se probere, nebude si nic pamatovat."
"To, ale není pro něho trest, spíš odpuštění. Pokaždé, když bych pak vyděl, trpělo by mé srdce." chytl mou ruku a já ho zezadu objímala.  
"Dělal to z lásky, ze stejné lásky chceš vzít všechny své peníze a koupit mou svobodu." vydechla jsem a on se na mě zmateně podíval.
"Nemysli si, že to nevím. V podstatě jste oba stejní. I ty si tehdy šel zmlátit Luku, když si se dozvěděl, že mi ubližuje. Oba jste bojovali pro lásku čestně i nečestně. Ano, bude tě to bolet, ale láska bolí, s tím nikdo nic neudělá." pustila jsem ho a přešla na druhou stranu postele ke Gabrielovi.
"Zastáváš se ho . . . " 
"Ne, jen ti říkám pravdu, před kterou utíkáš." stiskla jsem Gabrielovu ruku a on otevřel oči.
"Otče." vyletěl Adrien, až  na zem spadla židle, na které celou dobu seděl. 
"V jeho chladných očí může být tolik lásky, kolik si ochotný mu darovat." pokračovala jsem a Gabriel se zadíval na svého syna.
"Doktoři nad ním zlomily hůl." vydechl a díval se na něho.
"Doktoři by tě prohlásili za mrtvého tehdy, když tě Minvélémenta probodla tyčí." usmála jsem se.
"Tvá schopnost, tehdy si celá zářila." vydechl a zmateně se koukal, když jeho otec opět upadl do hlubokého spánku.
"Má schopnost je tvoření. Nejsem léčitel, jen se občas pohybuju na tenké hraně se smrtí." jen co jsem to dořekla, zazvonil můj druhý mobil.
Prohrabala jsem rychle kabelku a na třetí zazvonění jsem hovor přijala.

Adrien

"Ano . . . ano . . . oblečená, samozřejmě . . . budu tam  . . .  v normální podobě, stále mám dlouhé vlasy." zasmála  se a zavěsila.
"Budu muset jít, na večer mám už plán." 
"Luko?!" měl jsem strach, že ten idiot zase něco zkouší. 
"Ne." zasmála  se a nechala mě ve svých myšlenkách. 

Věděl jsem, že se  nemám čeho bát. Nikdy mi až na její identitu nelhala a pochybuju, že by teď měla důvod začít. I když má maličkost by strašně ráda věděla, co dala Lukovi tehdy v té obálce. Nicméně jsem jí nešel špehovat, zamířil jsem do klenotnictví, vybrat prstýnek. 

Marinette

Letěla jsem na těch vražedných lodičkách přes půlku města. Byl to nádherný dárek od Adriena, ale moje dochvilnost dneska moc neklapla. Až moc dlouho mi trvalo se nalíčit a obléknout do takového podniku. Vtrhla jsem dovnitř, upravila jsem vlasy a nechala se usadit k dívce, která už netrpělivě čekala. Vůbec se nezměnila, ale v těch šatech byla kočka, i když se podle jejího výrazu, rozhodně tak necítila.  

"To ti to trvalo." odsekla mi na pozdrav a mávla na obsluhu.
"Já na tvojí odpověď čekala přes dva týdny." povytáhla jsem obočí a obě jsem se zasmály.

Vyndala jsem z psaníčka Adrienovu fotku a přišoupla ji po stole ke Kagami. Nemělo cenu se bavit o čemkoliv jiném, kvůli němu jsem jí volala a teď, když už není Kocour, potřebuju k tomu všemu, aby ho někdo rozptýlil. Až na délku vlasu a hnědé oči, byla skoro jako moje kopie. Znala jsem jí roky, stejně jako já se pořád někam stěhovala a její matka byla mistryně v šermu, co víc bych mohla od chůvy čekat. 

"Nevypadá na tvůj typ." hodila po mně fotku zpátky.
"Taky jsem si to myslela, když jsem ho poprvé viděla jak se hnusně chová k Nathovi." ze začátku to byl, arogantní hňup. 
"Umí aspoň něco, nebo je takové nemehlo jak vypadá?" protočila očima Kagami. 
"Umí výborně šermovat, myslím, že ti bude slušnou konkurenci." snažila jsem se jí nalákat.
"Uvidím, zatím mě nějak extra nezaujal."
"Dej mu šanci, záleží mi na něm." byla mojí jedinou nadějí v mé nynější situaci.
"Nemělo by ti záležet na Lukovi náhodou?" zvedla obočí a já kývla hlavou.
"Luko není nositel mirákula."
"To Adrien už taky není."
"Ale byl, prosím udělej ti pro mě." naléhala jsem. 
"Dám mu šanci. . . "
"Děkuju." mám vyhráno.
"Dám mu šanci v šermu, jako člověk se mi nelíbí."
"Bojím se, že ty sympatie budou o obou stejné." povzdechla jsem si, určitě si bude myslet, že mu chci strčit někoho místo mě. 
"Přesto mě o to žádáš."
"Vím, že mi ho pohlídáš a bude s tebou v bezpečí." pravda a nic než pravda.
"Nemám k dispozici mirákulum jako ty." nemusí mít na jeho hlídání mirákulum, je to jen kluk bez schopností.
"Prošla si výcvikem v chrámovém komplexu, jsi chytrá, pozorná, spolehlivá a umíš skvělé šermovat." pochválila jsem jí. 
"Jednoduše řečeno chceš, abych mu dělala chůvu, dokud se za ním  nevrátíš." jí se nedalo nic nakecat, to jsem na ní měla ráda. 
"Spolu být nemůžeme, není připravený na . . ." povzdechla jsem si.
"Nebude nikdy připravený, je to nemehlo." zasmála se, až se po nás všichni ohlédli.
"Kagami." zpražila jsem jí pohledem.
"Nemám snad pravdu?" zeptala se pobaveně a dopila svou sklenici vína. 
"Jen chci, aby si s ním trávila čas u šermu, když přišel o Plaga a prsten."

Číšník nám přinesl objednané jídlo a dolil červené víno. Celý podnik působil tak dokonale až vzbuzovat pocit naprostého ráje. Mladý kluk co nás obsluhoval, schoval lísteček s telefonem do mého ubrousku a tajuplně se u toho usmál. Jeho cíl byl jasný, sbalit mě.

"Líbíš se mu." mrkla po mně Kagami.
"Jsem vdaná a ještě mám přítele a milence zároveň."
"Nemáš to jednoduché holka."
"Jako bych slyšela Tikky. Na jeho zásnubním večeru tě představím a budu ráda, když se spřátelíte. Bude to tak jednodušší." zvedla jsem svojí sklenici s vínem.
"Nevím jak si udělat přátelé, neumím to a ty to víš."
"Budeš se hold muset snažit a nalákat ho na šerm."
"Hmm . . . ještě si mi neřekla tu nejdůležitější věc . . . co z toho všeho budu mít?"
"Víš, že umím být velmi vděčná. " usmála jsem se a položila před ní krabičku, která v sobě ukrývala mirákulum.
"Tak na to si připijeme." zvedla svou sklenici a ťukla si se mnou. 

Krásné úterý všem. 😘 (podruhé)

Dneska nový cover a 2 kapitoly. 😉🤫

Mám Vás všechny moc ráda a vůbec Vás nemučím tím čekáním . . . 💕💕💕