Tolik předmětů, tolik seminárních prací, tolik zápočtů, že z toho musí každému vysokoškolskému studentovi přeskočit. Ani já nebyla výjimkou. Seděla jsem v tureckém sedu na zelené podložce v obýváku, ruce podel těla, oči zavřené a vlasy rozpuštěné. Snažila jsem se soustředit pouze na svůj dech a nevnímat okolní rušivé elementy. Marně.
"Tikky, takhle mi nepomáháš." obořila jsem se, když Tikky shodila ze stolu učebnice a mé poznámky ležely všude po podlaze v obýváku.
"Promiň Marinette, já nechtěla." pípala Tikky se sklopenýma očima.
"Vždyť já vím." usmála jsem se, věděla jsem, že to byla nehoda.
"To se všechno musíš naučit?"
"To bych se měla naučit, abych prošla semestrem." začala jsem dávat listy papírů zpět na stůl.
"Je toho tolik." poznamenala.
"Není to všechno, ještě nemám dopsané všechny práce a některou povinnou četbu jsem si ani nepůjčila v knihovně."
"A to všechno budeš v životě potřebovat?"
"O tom pochybuju Tikky, spíš tak 5 procent z toho všeho využiju." ušklíbla jsem se nad tou představou.
"A co ten zbytek, to je jen tak?"
"Přesně tak, učitelé a profesoři nás učí skoro všechno, co nikdy nebudeme potřebovat. Jde o to, že nás nutí se naučit správně učit a naučit cokoliv co se v našem životě vyskytne. Učí nás schopnosti se naučit vše co je pro náš život důležité." doufala jsem, že to, alespoň trochu dávalo smysl jako v mé hlavě.
"Proč je to tak komplikované? Je jednodušší, aby se každý učil jen to co je pro něj důležité."
"Pravda, ale to by potom nemusela být žádná povinná výuka a zkoušky z předmětů."
"Já to prostě nechápu." sedla mi Tikky na rameno.
"Já taky ne, kdo to vůbec byl, že vymyslel školu a vstávání před sedmou hodinou do ní." protočila jsem oči v sloup.
V tomhle duchu se neslo celé mé odpoledne. Meditaci vystřídal boxovací pytel, Tikky se přehrabovala v poznámkách a já čekala vždy na myšlenku, kterou bych mohla napsat do seminární práce a posunout se tak blíž k jejímu dopsání.
"Víš co je divné?" udýchaně jsem si otřela čelo od kapiček potu.
"Že máš ještě energii na trénink?"
"Ehmm ne.... Luko za celý den neposla jedninou zprávu a ani nezavolal."
"Myslíš, že se mu něco stalo?" vypískla vyděšeně Tikky jako kdyby na tom závisel osud lidstva.
"Při mém štěstí? Dám si sprchu a napíšu mu, vždyť už je večer." sundala jsem si rukavice a vydala se do koupelny.
Po krátké sprše a dlouhém přehrabováním co si obleču, jsem s mobilem skončila na posteli a od vytočení Luky mě dělilo jenom jedno kliknutí. Slepě jsem koukala na jeho fotku a neměla sebemenší ponětí, co bych mu měla říct. Moje myšlenky patřili nikomu jinému. Od mého ranního návratu se mi vracelo setkání a rozhovor s Černým Kocourem. Nechtěla jsem si přiznat, že i přes ten strach jsem s ním, alespoň na pár minut zapomněla na všechny starosti a utrpení. Byl to egoista a šílenec, který nekoukal při boji napravo, nalevo. Tajně, když Tikky spala koukala jsem na videa, kde bojoval s padouchy a kolikrát jsem se přistihla, jak hltám každý jeho pohyb. Samozřejmě jen z důvodu zachycení chyb v boji. Mobil nakonec skončil na nočním stolku a místo něj jsem v rukou držela dopis od čičiny. Měl velmi pěkné písmo, na kluka teda.
ČTEŠ
Děkuji, že jsi
FanfictionLáska není něco, co se vydáš hledat a najdeš. Láska si tě najde sama, ať už jsi na ní připraven či ne, a bude to ta nejlepší věc, která tě kdy potká.... Dva super hrdinové, dva mladí lidé, dvě nešťastné lásky a osud co si s nimi nehezky pohrává....
