Děkuji, že jsi

XLI. Nečekaná návštěva

To hřejivé objetí mi dalo víc než mohl Adrien jen tušit. Všechny ty pocity strachu zmizely a tím i chuť ho praštit. Snažila jsem si ho držet co nejdál od těla, nechala v sobě vůči němu růst odpor a teď jsem mu dovolila, aby mě schoval do jeho kabátu a já pocítila úlevu. Mlčky jsem tam stáli a dívali se na druhý břeh řeky. Pro každého z nás to mělo jiný význam, ale oba jsme tady našli toho druhého. Vždycky jsem si myslela, že díky tvrdému výcviku a pečlivému studování mě už nic nemůže překvapit. Chyba, právě v tuhle chvíli mě překvapila největší, bolet i radost, kterou jsem kdy cítila a způsobil jí Adrien.

"Nikdy bych nechtěla přijít o naše přátelství." vydechla jsem a zvedla hlavu tak, abych se mohla podívat na blonďáka.

"Já vím, mám to stejně." měl tak nečitelné oči.

"Co se stalo, stalo se a za to se omlouvám." špitla jsem a vrátila svou hlavu zpátky.

"Nic se nestalo a co se týče Chloé, to by zasáhlo každého." 

"Chloé .... máš pravdu." skoro okamžitě jsem se chytla jeho verze vysvětlení.

"Nebo to bylo kvůli něčemu jinému?" vyhrkl a zatvářil se rozpačitě.

"Ne, jistě že ne." usmála jsem se a dál raději mlčela, aby nepoznal, že mu lžu.

Začalo opět sněžit a tak nezbylo nic jiného, než jít zpátky do svých bytů. Adrien mě jako správný gentleman doprovodil a já měla chvilkami pocit, že zná cestu k mému bytu lépe než já. Raději jsem se ani neptala, jestli je to pravda, protože jsem věděla, že je a dál se snažila držet s ním krok. Ještě než jsem vyšli z parku, přehodil přese mě svojí velkou huňatou modrou šálu, abych byla malinko víc v teple a teď bylo na čase mu jí vrátit.

"Děkuju, že si mě doprovodil a ještě jednou se omlouvám za tu hodinu a všechno okolo." snažila jsem se přirozeně usmát, ale měla jsem úplně popraskané koutky úst od mrazu.

"To já děkuju, že si pořád moje kamarádka ... nejlepší kamarádka." obejmul mě a já tak měla možnost, mu vrátit šálu, jen tím, že jsem jí otočila a následně uvázala okolo krku.

"Pozvala bych tě dovnitř na kafe, ale nebylo by to zrovna vhodné. Navíc, donést se to Lukovi nebo rodičům ..." ani jsem si to nechtěla v hlavě domýšlet.

"Chápu, no já ... jak to říct ... ehmm ... no zkrátka, když jsem tě hledal, bylo tohle moje první místo kam jsem a potkal jsem tady nějakého postaršího pána se šedivými vlasy ... tvého souseda, říkal, že tady nejsi tak jsem šel hledat dál." mnul si Adrien zátylek a pak něco začal hledat v tašce.

"Můj soused?" takového souseda jsem neměla, nikdo takový v tomhle baráku nežil, ledaže by jsem měla návštěvu z Japonska.

"Tvůj soused nebo to byl ..." zopakoval Adrien a povytáhl obočí.

"Můj soused, já už jsem ho dlouho neviděla, nejspíš se už vrátil z dovolené." 

"Aha, no nic. Už budu muset jít a tady máš věci, co sis nechala na hodině." vtiskl mi mé věci do rukou a na obě tváře jemný polibek.

Počkala jsem až zajde za roh a stále se snažila vstřebat celý dnešek s ním. Na jeden den toho bylo tolik a já byla zmatená jako snad někdy. Opravdu jsem v tomhle městě přišla o rozum a dneškem jsem si to definitivně potvrdila. Nicméně teď je nejdůležitější se vydat za "sousedem". Utíkala jsem po schodech jako šílená, brala je i po třech a celá udýchaná vtrhla do bytu. Nadšení opadlo, když jsem prohledala všechny místnosti, ale nikde jsem ho nenašla.  Byla jsem bláhová, když jsem si myslela, že za mnou přiletěl z Japonska. Sedla jsem si v kuchyni na linku a snažila se zahnat smutek, z tajné skrýše jsem vytáhla letenku do Japonska a dívala se na svůj pomyslený lístek za svobodou. Zazvonil mi mobil a já jen doufala, že nevolá Luko.