Děkuji, že jsi

LXXII. Cesta strážce

Mistr Fu

Celý prostor byl skoro až po strop zaplněn papírovými krabicemi, na to, že jsem skoro celý život žil jako mnich, jsem strašný materialista. Rada starších mě propustila, v klidu a tichosti jsem směl opustit chrám, když má svěřenkyně složila poslední zkoušku jako strážce. Má se toho ještě hodně co učit, ale díky dobrotě v srdci a povaze nikdy se nevzdat, vytrvá a ještě nám toho hodně i s Černým Kocourem ukáže. 

"Wayzz, kde mám fotku našeho páru?" než jsem se stačil otočit, můj  kwami jí už držel.

"Jsou pro sebe stvoření." 

"Já vím, předpověděl jsem to. Jsou si tak podobní."

"Přestože, ani jeden nemá ukázkové rodiče."

"Oba dva vyrostli tak jak se jejich svědomí rozhodlo . . . jsou to čistí neposkvrnění lidé, kteří si mirákul zasloužili svými činy." 

"Vaše moudrost nemá meze, Mistře Fu."

"Ale co tě nemá, příteli. . . každý z nás si píše svůj osud a je jen na nás, jestli porozumíme a pochopíme." 

Marinette

Zvláštní, jak se role prohodily. Být mrtvá Marinette znamenalo, skrývat svojí identitu a Beruška byla živý důkaz, že dívce pod maskou se nic nestalo. Tohle město jsem si zamilovala, bylo těžké sedět za oknem a nemoci jít ven. Úředně jsem byla mrtvá, ale v téhle zemi podle zákonů se můžete oženit s mrtvolou pokud je svobodná. Adrien využil situace a neoficiálně si mě vzal hned poté co přišel můj úmrtní list i podepsané majetkové vyrovnání od Luky. Podle legislativy jsem dostala od Luky značnou sumu peněz a majetek, který podobu mojí smrti bude spravovat Adrien, dokud taky sám neumře. Tahle země je prostě zvláštní. 

"Nad čím přemýšlíš?" dal mi Adrien pusu na čelo a i s dekou si přisedl ke mně na terasu.

"Bude se mi stýskat." dívala jsem se do tmou zahaleného města.

"Už nadešel čas?" stáhl si mě do objetí a přikryl.

"Jsem v tomhle bytě zavřená skoro rok . . . ani nevíš jak na dně si připadám . . . nemoci chodit do školy nebo pracovat mimo tyhle zdi." 

"Není to ideální a nikdy vlastně ani nebylo." připustil.

"Chtěla bych začít žít, daleko odtud, přes oceán, kde nikdo neví, že jsem umřela." povzdychla jsem si.

"A co v nám tom brání? Rozvodové řízení před pár dny skončilo a jsme manželé." políbil mě Adrien. 

"To, že nemám doklady." zašeptala mezi polibky a sedla si na něj obkročmo.

"Ty doklady budou stát daleko míň peněz, než za tebe požadoval Luko. Přepočítal se, když si myslel, že mu zaplatím, abych si tě mohl vzít mrtvou." odpověděl mi a já své rty odtrhla.

"Nejde přece o peníze, ale o to, že tu máš mamku i tátu." povzdechla jsem si a postavila se. 

"Oni nám snad stojí ve štěstí?" ušklíbl se a zůstal sedět.

"Gabriel pro tebe už není chladný otec, ale táta . . . vztahy mezi tebou a tvými rodiči se změnily od základu. Nechci, aby si o to přišel jen kvůli tomu, že nemůžu jít ven jako Marinette." 

"Jsi pořád stejná, myslíš jen na druhé . . . budeme z tebe muset udělat sobce." řekl Adrien a já se na něho nechápavě otočila.

"O tom prstýnku víš už dlouho, dokonce si už i má manželka, ale já to chci mít oficiální s obřadem a se spousty fotkami v našem albu." klečel přede mnou a v pravé ruce držel překrásný prstýnek.