Děkuji, že jsi

XXXIII. Nesmíš kocoure

"Chyběla si mi lásko." zašeptal mi Luku do ucha a já se nuceně usmála.

Adrien zaskřípal zuby hned jak se jeho pohled střetl s Lukou a Lila hned spustila nějaký její vymyšlený příběh, který považovala za pravdu. V pozadí se stále ozýval ohňostroj a my stáli jen tak na místě, beze slov. Ve vzduchu byla cítit nenávist obou mladých hochů, strach jedné z dívek a sebevědomí té druhé. Každý z nás toužil být daleko od ostatních, ale místo toho, aby udělal první krok vyčkával. Svojí kabelku s Tikky jsem tiskla co nejvíc k sobě a zároveň se snažila dostat z blízkosti té prolhané lhářky. 

Štěstí stálo na mé straně, protože se Paříží ozvala ohromná rána. Město bylo v plamenech a nový padouch hlásil příchod na scénu. Nepostřehla jsem ani jeho jméno natož podobu. Luko mě pevně držel a utíkal se mnou do bezpečí. Lila měla spokojený výraz, zůstávala nehnutě stít, chtěla mít bezesporu ten nejlepší výhled a Adrien někam zmizel.

"Srab." prohodil Luko a tiskl mě do své náruče, která mi nebyla zdaleka tak příjemná jako před chvilkou ta Adrienova.

"Cože?" o čem to Luko mluví, proběhlo mi hlavou.

"Ta tvoje modelka utekla a ani se nezajímala jestli si v bezpečí." prohodil posměšně a já mu musela dát za pravdu. Adrien opravdu utekl a nekoukal napravo, nalevo.

"Co to do něj vjelo?!" zašeptala jsem, vždycky byl tak ohleduplný a pozorný. Neměl strach a postavil se i Lukovi, kterého zmlátil.

"Hold je to srab, ale já tady pro tebe budu vždycky lásko." sklonil se a vtiskl mi polibek na rty.

Adrien

"Hold je to srab, ale já tady pro tebe budu vždycky lásko." zaslechl jsem Luku jak mluví o mé maličkosti.

Přisál se na její rty a ještě víc jí objal. Slizák jeden, jak já ho nemám rád. Měl jediné štěstí, že jsem byl pro tuhle chvíli Černý Kocour a Adrien jeho slova nemohl teoreticky slyšet, když utekl. Jak si to mohl vůbec dovolit říct?! Modroočka je moje nejlepší kamarádka a já se za ní postavím pokaždé, když bude potřebovat. Byla první holka, kvůli které jsem se popral s jiným klukem a to jsem ani nebyl do ní zamilovaný.

"Soustřeď se." okřikl jsem se a vydal se vstříc padouchovy.

Jak jsem si mohl myslet, kdo také jiný by mohl být dneska posedlý než ten, který chtěl dělat ohňostroj pro město, ale nevyhrál konkurz. Jeho zbraní, byly světlice zastrčené za jeho opaskem, tam musel být Akuma.  

Za posledních pár týdnů to byl konečně odpočinkový boj. Měl jsem navrch, nebojoval jsem bezhlavě jak mi řekla Beruška. Kde asi teď je, opustila město tak jak řekla, nebo se skrývá a pozoruje mě? Pocítil jsem smutek, bodalo mě u srdce jen, když jsem si na ní vzpomněl. Na ní a to pohlazení po vlasech. 

"Co jsem zvoral?"utrousil jsem poznámku, když jsem držel opasek, ve kterém byl Akuma.

"Co třeba to, že si nechal zničit polovinu města?" ozval se za mnou dívčí hlas. Vzhledem k tomu, že jsem byl na střeše, nebylo možné, aby tu byl civilista. 

"Beruško?!" ta jediná mohla být na té střeš se mnou.

"To si uhodl čičino." rozesmála se dívka a přeměřila si mě pohledem, jako by mě viděla poprvé v životě.

"Jak.. jak ses sem dostala...." vykoktal jsem zaraženě.

"Stejně jako ty, až na to, že nemám tyč." mrkla na mě dlouhými řasami.

"Aha... a co chceš?" povytáhl jsem zaraženě obočí.

"Vrátit Paříž do původního stavu a vytvořit s tebou tým."