Děkuji, že jsi

XXIII. Skoro jsem o tebe přišel/a

Luko mě nasraně táhl přes město a já v duchu zabíjela Adriena, i když to myslel dobře. Konec konců mohla jsem si za to sama, měla jsem mu tu mikinu vrátit ještě během přednášky a zdrhnut mu jako pokaždé.

"Tohle si už vážně přehnala." zaprskal Luko.

"Co?! To že jsem si vzala mikinu od kamaráda?" řekla jsem klidným hlasem.

"Kamaráda. Kamaráda? Kamaráda?!" řval, až se otočilo pár kolemjdoucích.

"Adrien je můj kamarád, takže ano od kamaráda." hluboký nádech, nestojí ti za to rozčilování.

"Tak ten tvůj kamarád mi odmítl prodat tvůj svatební podvazek, určitě si nad ním..." zacpala jsem Lukovi pusu a hodila na něho lehce nahněvaný výraz.

"Tak na to zapomeň, jednak ten podvazek je právem jeho, a když už, tak si to byl právě ty kdo ho házel." 

"To je jedno, nemá právo." 

"Ale má, já taky házela kyticí. Tradice jako tradice." snažila jsem se držet hlas pod kontrolou.

Luko chtěl něco poznamenat, když v tom mu zavibroval mobil. Jeho zlost ve výrazu ještě zesílila a já se modlila, že to není kvůli jeho muzice. To by mi ještě chybělo. Začal mě táhnout na druhý konec města a já nechápala, kam jdeme. Ani jednou se na mě nepodíval. Dost pozdě mi došlo, že mě táhne do vili, kterou dostali za mé ANO. V ten moment jsem se začala vzpírat, nechtěla jsem je vidět, ale Luko nehodlal diskutovat. Zazvonil na zvonek a po otevření mě dotáhl do vstupní haly, kde už čekali.

"Naše hrdličky." řekl otec.

"Tome.... naše zamilované hrdličky." opravila ho matka.

"Především vdané, když už." zaprskal Luko až se oba podivili nad jeho chováním.

"Stalo se něco?" řekli oba naráz. Super bojí se o své peníze a životní luxus, pomyslela jsem si.

"Marinette je nemocná a ...." 

"Uzdraví se." skočila do řeči Lukovi matka.

"... a má na sobě mikinu toho bastarda, který má i její podvazek ze svatby." zaprskal Luko a předhodil mě rodičům.

"Marinette jak sis to mohla dovolit." vyjela matka.

"Není to bastard, ale můj kamarád." pokrčila jsem rameny.

"To tě neomlouvá." přidal se otec.

"A to se ani nepochlubila, že s ním chodí na přednášky a sedí s ním v jedné lavici." dodal Luko.

"To je neodpustitelné, máš Luku ve všem poslouchat." zakřičela matka, až se její hlas odrazil od stěn a zaplavil celou honosnou vilu.

Otec se snažil překřičet matku a ona zase jeho. Oba mě zasypávali nadávkami, výhrůžkami a dávali mi kázání jak se v manželství chovat. Luko stál za mými zády a celé si to náramně užíval. Nepochybovala jsem, že to udělal naschvál. 

"Luko." obrátila jsem se na něho s prosbou v očích a doufala, že se mě zastane. Místo toho jsem od něj schytala facku. 

Žádné slzy Marinette, říkala jsem si po zbytek přednášky od mých povedených rodičů. Hučeli do mě tak dlouho, že jsem je přestala vnímat. Nakonec přestali, ale vzali si Luku stranou, abych neslyšela. Smůla, slyšela jsem každé slovo.

"Hrozně moc se ti za ní omlouváme, nechápeme kde se to v ní vzalo, vždycky poslouchala." začal otec.

"Vychovali jsem jí přesně podle instrukcí, ale ty jí dáváš až moc svobody. Musíš jí ukázat, že manželství je jako vězení, kde musí poslouchat. Neměl si jí tu vysokou nikdy dovolit, podívej jak divočí." dodala matka.