Děkuji, že jsi

I. Marinette

"See you later, Alyo."
"Ok, bye for now." řekla snědá dívka, pomyslně políbila druhou dívku na obě tváře a každá se vydala jiným směrem.

Dívka se rozešla směrem domů, i když to bylo poslední místo na světě kam chtěla právě teď jít. Proto také místo toho, aby si chytla taxi šla pěšky. V uších měla sluchátka, ve kterých hrála jako už posledních pár měsíců depresivní a smutná hudba. V rukou nesla pár učebnic a také svoje poznámky z přednášky. Bylo teplo tak si sundala sako a úhledně ho složila do své kabelky. Na ulici míjela lidi a přemýšlela o jejich starostech i radostech co jim přinášel život. Cítila se tak neskutečně prázdně, jako kdyby se z ní vypařila všechna chuť do života. Jen střídala nohy, koukala po lidech a zadržovala slzy. Takhle ušla skoro dva bloky, když jí přišla zpráva. Líně vytáhla mobil z kapsy u kalhot s tušením, kdo asi píše.

Luko: Ahoj krásko, sejdeme se dneska?  :)* 

Chtěla tu zprávu ignorovat, i když věděla, že nemůže. Ne po tom co mezi nimi je . . .

Luko: Stalo se něco? :(

Přišla další zpráva a dívka se zastavila. Nesnášela jak pořád hledal něco co neexistovalo, vždycky to vedlo jen k jedinému, k hádce nebo hůř k výčitkám od jejích rodičů. Než však stačila napsat slovo, mobil cinkl zas a s tím zvukem přišla i třetí zpráva během jedné jediné minuty. 

Luko: Proč neodpovídáš??? Přednáška ti už dávno skončila a už by si měla být doma, město není ucpané a peníze na taxi si měla!

"Bože za co, za co . . ." zašeptala jsem.

Marinette: Ahoj Luko, musím se dnes připravovat na zítřejší zkoušku z chemie. A ještě doma nejsem, chtěla jsem se projít a něco zařídit. A nic se nestalo, jen neumím psát tak rychle jako ty. :) 

Tak odesláno, teď bude klid. Ani jsem nedokončila myšlenku a zase ten zvuk zprávy uslyším.

Luko: Dobře, tak já odpoledne přijdu k tobě a pomůžu ti s chemií. Hlavně se netoulej, aby se ti nic nestalo.  :)*

Mně se nic nestane, pomyslela jsem si a přešla na druhou stranu ulice. Na konci té ulice, bylo totiž pekařství a já potřebovala silný kafe a čokoládové sušenky.  New York má jednu hroznou nevýhodu a to, že i když jdete po hlavní ulici, tak na ní vede spoustu postranních, tmavých a hlavně špinavých uliček a nikdy nikdo neví co z nich vyjde za existence. Právě okolo takové jedné uličky jsem procházela, když jsem koutem oka spatřila mladíka, který se dost nehezky choval k dívce. Držel jí pevně za zápěstí a druhou rukou osahával zadek, ta se však snažila vykroutit.

Nepatrně jsem se rozhlédla a vešla do uličky. Mé podpatky klapaly a já se přiblížila ke dvojici na dva metry. Mezitím se agrese mladíka ještě zhoršila a dívce vlepil facku až narazila tváří na fasádu budovy.

"Pusť jí." řekla jsem v klidu bez známky jakékoliv emoce.
"Nestarej se." štěkl a odmítal pustit svojí kořist.
"Pusť jí." zopakovala jsem slova a svůj pohled stále neodtrhla od země.
"Měla jsi šanci, teď si užiju s váma oběma."
"Řeknu to naposledy. Pusť jí." každé slovo jsem vyslovila pomalu a modrýma očima se konečně zadívala na mladíka.
"Ne!" řekl s úšklebkem.
"Jak chceš." řekla jsem a udělala krok blíž k němu.

Ušklíbl se a napřahoval ruku, aby mohl udeřit. Jen jsem se usmála, nepatrně se pokrčila, tím jeho ruka minula cíl. Ještě zaskočeného jsem ho za ní chytila a otočila s ní tak až mu v ní křuplo. Bolestí pustil dívku, která s brekem utekla. 

"Ty čubko." zařval a já jen zesílila stisk a přinutila ho kleknout si na špinavý chodník.
"Už nikdy tohle žádné dívce neuděláš je ti to jasné?" skučel bolestí.
"Je ti to jasné?" zopakovala jsem otázku. 

Místo odpovědi jsem se dočkala jen odporu. Volnou rukou do mě strčil, až jsem upadla na zem. 

"Ne ní a teď si pohrajeme." řekl a už se na mě sápal. 

Z rukou mi vypadla kabelka i učebnice a já měla  konečně obě ruce prázdné. Vší silou jsem ho odkopla a vyskočila na nohy. Během chvilky měl svou ruku zkroucenou za zády a obličej nalepený na fasádě budovy. 

"Tak jsem si pohráli a já se ptám jestli už je ti to jasné!" zašeptala jsem mu do ucha a on jen kývl hlavou na souhlas.
"To jsem ráda. Už to nikdy nezkoušej." řekla jsem a pustila ho. 

Ze země jsem sebrala své věci a chtěla jít, když jsem ucítila nepatrný pohyb ve vzduchu. S úšklebkem jsem se otočila a mladíka srazila na zem jen jediným úderem pěstí. 

"Varovala jsem tě, ignorante." řekla jsem a vyšla z uličky zpět na frekventovanou ulici.

Ani jsem se neohlédla a snažila se působit co nejvíc přirozeně. Vždy mě takováhle šarvátka nabudí. Cítila jsem adrenalin jak mi proudí v krvi. A upřímně? Docela mi to malinko zvedlo náladu. To, že jsem někomu pomohla mě naplňovalo. 

Ve dveřích se ozval zvonek, který oznámil prodavačce, příchod nového zákazníka. 

"Dobrý den." pozdravila jsem hned jak jsem vešla.
"Dobrý den, máte vybráno." oplatila mi pozdrav milá slečna za pultem.
"Ano. Vzala bych si kávu s sebou a pokud máte ty výborné čokoládové sušenky, prosím."
"Za chvilku budou čerstvé, přímo vyndané z trouby."
"Tak já si na ně počkám." kývla jsem a začala hledat peněženku.

Po chvilce jsem odcházela s kávou i sušenkami. To kafe jsem opravdu potřebovala, sedla jsem si na lavičku v parku a sušenky jsem dala do kabelky.

"Jen si vezmi, jsou to tvé oblíbené." zašeptala jsem a napila se kávy.
"Děkuju Marinette, ale moc dobře víš, že nejlepší sušenky pečeš ty." řekla Tikki.
"Co bych bez tebe dělala Tikki." usmála jsem se a prstem pohladila svojí kwami po hlavičce.
"No, toho kluka v uličce si zvládla bez mé pomoci." řekla zvonivým hláskem a ulomila si kus sušenky.
"To taky nebyl žádný padouch."
"Nepodceňuj se, tvrdě trénuješ." namítla Tikki.
"Ty víš jak mi zlepšit náladu." řekla jsem a koukala do dálky.
"Pořád tě trápí to s Lukou?" už zase se tohle téma vytáhlo a denní světlo.
"Ano, já takový život nechci, jenomže není úniku." povzdechla jsem si.
"Najdeme řešení." povzbuzovala mě dál.
"Jsi v mém životě už osm let a já ti věřím, ale ani ty nedokážeš, abych se do Luka zamilovala."  polkla jsem další doušek výborného kafe.
"Marinette!!" trhla jsem sebou, protože jsem poznala ten hlas.
"Schovej se Tikki." jen jsem řekla a už byl u mě.
"Čekal jsem na tebe u vás, a ty tady sedíš?!" řekl Luko a dal mi pusu na tvář.
"Chtěla jsem si vypít kávu a navíc jsem si něco musela zařídit." odpověděla jsem.
"A co to bylo?" nadzvedl obočí až jsem se usmála.
"To nemůžu říct, pak by to nebylo překvapení k narozeninám." řekla jsem naoko a zakryla si hned rukou pusu.
"Tak dobře krásko." usmál se také a ruku v ruce jsme vydali ke mně domů.

Celé odpoledne i část večera jsem s ním strávila nad učením chemie. Neměl vůbec ponětí o chemii, natož o tom, že se dělí na dvě hlavní složky . . . Anorganická a Organická chemie. Prostě marné cokoli vysvětlovat, natož se při tom učit. 

"Nechápu proč se to učíš." řekl nakonec.
"Protože, je to předmět na vysoké."
"Ale ty ráda navrhuješ, šiješ a maluješ." ohradil se.
"A taky ráda peču, bruslím na ledě, chodím běhat, tančím, čtu a učím se jazyky." podala jsem mu stručný výčet věcí co dělám, když mi zrovna nestojí za zadkem.
"Máš tolik koníčků." řekl a naklonil se ke mně.

V hlavě mi vyskočila hned myšlenka polibku a já věděla, že nesmím uhnout nebo to ponese následky. Měla jsem Luku ráda, ale nemilovala jsem ho. Teď  jsem, ale musela říct a hlavně udělat všechno, aby nic nepoznal.

"Hlavně mám ráda, když hraješ na kytaru a zpíváš." zářivě jsem se na něj usmála a přitiskla své rty na jeho. 

V ukončení mi však bránila jeho ruka a já chtě nechtě, musela pusu prohloubit v polibek, který trval snad věčnost. Okolo desáté hodiny večer odešel a já až na Tikki byla konečně sama. Se slzami jsem jako každý večer usínala a Tikki vedle mě. Jestli všechno má své řešení, tak kde je to řešení pro mě?