Děkuji, že jsi

XXII. Je moje modelko

"Na zdraví." řekl jsem a podával modroočce další kapesník. 

Dneska nebyla Marinette ve své kůži. Kromě toho, že měla kruhy pod očima, které nasvědčovaly, že toho moc v noci nespala tak měla také kašel a rýmu. Vypadalo to na nachlazení, jen horečku neměla, možná zvýšenou teplotu. Odmítala jít však domů. Na jednu stranu jsem byl rád, dnešek byl po dlouhé době den, kdy jsem se s ní potkal na přednáškách. Její stav, ale byl rozhodně na postel a horký zázvorový čaj. 

"Děkuju Adriene." řekla a pokusila se o úsměv.

"Neměla si sem dneska chodit." káravě jsem jí řekl.

"Ale ne, kdo by potom tady s tebou byl a psal ti poznámky z chemie." mrkla po mně očkem.

"Já bych to nějak zvládl." což byla lež a věděli jsem to oba.

"To jsem viděla na první hodině..." nedořekla to, protože zase pšíkla. 

"Co si proboha vyváděla?" řekl jsem s pozvednutým obočím a snažil se křenit co nejméně.

"Když ti řeknu, že jsem byla včera hodinu venku bude ti to stačit?" 

"Počkat ty si se včera málo oblékla?" 

"No... ehm.. spíš jsem zmokla a úmyslně." sklopila zrak, styděla se.

"To nemyslíš vážně, muselo ti být jasné, že..." teď nenechala domluvit mě.

"Já to věděla, proto ti taky říkám, že nechci, aby si mě litoval, když jsem si to udělala dobrovolně." 

"Si nezodpovědná, ale věřím, že to za to stálo." zvedl jsem jí bradu a podíval se jí do očí.

"Cítit na chvilku tu svobodu, žádné povinnosti, veškerý stres a smutek tě opustí, když po tobě stékají kapky deště. Je to tak uvolňující a krásné, jako by se svět zastavil a ty si mohl býk kýmkoliv by sis přál." zasnila se Marinette až se jí v očích objevily jiskřičky. 

"Je krásné cítit svobodu." zasnil jsem se také a hned si vybavil jak skáču po střechách.

"Myslím, že máš té svobody víc než já." zašeptala a znovu sklopila svůj pohled.

Chtěl jsem jí na to něco říct, ale napomenul nás profesor tak jsme raději oba začali dávat pozor. V polovině hodiny se Marinette už začala třást i zimou, a když jsem se dotkl jejího čela věděl jsem, že má horečku. Přesto odmítala odejít, že to ty dvě hodiny ještě zvládne. Byla neoblomná, tak jsem jí, alespoň přes hlavu přetáhl svojí mikinu, aby se malinko zahřála. Byl jí velká a vypadla v ní nějak jinak. Jako kdyby to nebyla ona. Každou chvíli jí vibroval mobil a já si za tu dobu zjistil, že jí píše Luko. Pořád jsem z hlavy nevypustil to, jak se se mnou nebavila, když stál ve dveřích a tu její zraněnou ruku. A když jsem si k tomu přidal ten její svatební slib a pohled jak se na něho dívá, došel jsem k závěru, že v jejich vztahu je něco hodně špatně. Troufl bych si říct, že Luko je ten typ kluka, který bez výčitek praští holku a ani u toho nemrkne. Možná jsem mu křivdil, ale Marinette byla všechno jen ne nešika, která upadne ze schodů a udělá si monokla přes půlku obličeje. Ještě když ten monokl má tvar něčí ruky. 

"Marinette." zašeptal jsem, když si o mé rameno opřela hlavu. 

Neodpovídala mi, tak jsem usoudil, že musela usnout. Protože jsme seděli v poslední lavici v rohu, dovolil jsem si jí obejmout okolo ramen a stáhnout si jí víc na sebe. Tím jsem ze sebe udělal polštář a ona měla více pohodlí. Dokonce už se ani neklepala zimou a to bylo dobré znamení. Z ničeho nic jsem ucítil vůni, kterou jsem už dříve někde cítil jenom jsem jí nemohl přiřadit ke vzpomínce. Nakonec jsem dospěl k tomu, že jsem jí cítil na Marinette, když tu samou vůni cítím teď z ní také.