Děkuji, že jsi

XXVI. Náhoda? Osud!

Kapky přímo vařící vody dopadaly na moji světlou kůži a zanechávaly na ni červené stopy. V koupelně bylo tolik páry, že se nedalo pomalu nadechnout. Mokré vlasy jsem měla přilepené na zádech a rukama se opíral o dlaždičky sprchy. Snažila jsem pravidelně dýchat, uklidnit své myšlenky a nezhroutit se. 

"Sakra." zaklela jsem a pěsti udeřila do dlaždičky. 

Vůbec nic mě nenapadá. Rodiče navádí Luku, aby se choval jako hulvát a sobec. A to dítě? Už teď nemám kam utéct, jsem v pasti, když jsem vdaná žena. Můžu sabotovat sex a tvářit se, že byl, ale jak asi budu mít dítě bez sexu? 

"Nejvyšší čas odsud utéct hodně daleko, dokud mě Luko nepřiváže k sobě dítětem, které rozhodně nebudu mít dobrovolně."

Zabalila jsem se do županu a na hlavě si uvázala ručník. Při pohledu do zrcadla jsem malé dostala infarkt,  byla jsem červenější než můj kostým.
"No co,  alespoň mi už není zima." mykla jsem rameny a skočila do ustálené postele.

"Tikky, co budeme dělat?" zeptala jsem se své kwami.
"Pustíme si film?" navrhla.
"Ne."
"Budeš navrhovat?"
"Ne."
"Učit se?"
"Ne."
"Budeš péct sušenky?"
"Ne."
"Učit se?"
"Ne, všechno umím a na to už si se jednou ptala. Nejraději bych se vypařila, utřídila si myšlenky a zapomněla na všechny starosti... "
"Tak pojď?"
"Kam?"
"Ven přece... jako Beruška." vypískla Tikky nadšeně a mně zamrzl výraz v tváři.
"To nejde...."
"Řekni jeden rozumný důvod."
"Kocour... Černý Kocour."
"Kocour není hrozba, je to přítel."
"Přátelství mi nabídl a taky napsal ten dopis..." začala jsem uvažovat.
"Věř mi, on ti neublíží navíc už ti odpověděl i Mistr Fu, že je to pravoplatný nositel." to byla pravda, Mistr Fu potvrdil Kocourovo verzi jak přišel k mirákulu.
"Já nevím Tikky."
"Chceš zapomenout na starosti a vyčistit si hlavu, tak řekni ty slova a dej Černému Kocourovi šanci."

Po hodinovém přemlouvání jsem nakonec podlehla a já už byla na střeše jako Beruška. Z toho dopisu jsem věděla, že Černý Kocour, každou noc hlídá Paříž na jedné z mnoha střech. Došla jsem k závěru, že bude rozumné ho najít a pozorovat z dálky, než aby on našel první mě. Typovala jsem, že bude někde, kde bude výhled na Eiffelovku a na osvětlené město. Pokud "hlídá" musí si zároveň vybrat střechu, kde nebude úplně na ráně. Vylučovací metodou, jsem ho našla do 5 minut. Seděl na okraji střechy, nohy měl volně spuštěné dolů a koukal do dálky. Nevyužil ani stínu, který na střechu dopadal, neměl sebemenší potřebu se skrývat. To je teda egoista, vystavuje se jak kdyby byl nedotknutelny. Jeho kočičí uši se náhle pohnuly a on se začal rozhlížet. Nejspíš mě uslyšel, no co, když už jsem tady.

"Hledáš někoho?" zeptala jsem se ho, když jsem skočila na okraj střechy k němu. On sebou trhu a nechápal, jak a kdy jsem si vedle něho stihla posadit.

" Ehmm..." ha, zaskočila jsem ho.

"Copak došly ti slova?" nasadila jsem pobavený úšklebek.

"Co tady děláš?!" koukal na mě jako na zjevení.

"Já klidně zase půjdu." chtěla jsem se zvednout, jeho ruka mi však stiskla zápěstí a donutila zůstat sedět. 

"Já jsem něj překvapený, když si nepřišla na tu střechu."

"Jak si napsal, nepřišla jsem, protože si tam byl." doufala jsem, že do toho dopisu nelhal, jinak by okamžitě poznal, že jsem se na něho vykašlal doopravdy. 

"No jo,  nějak mi ztuhly nohy a nešlo odejít." uchechtl se. 

"Já..." řekli jsme nastejno. Pokynul mi, abych začala.