Děkuji, že jsi

XXXII. Někoho mi připomínáš

Marinette musela s Lukou na pár dní odjet mimo Francii, kvůli nahrávání desky. Nino byl nemocný a ostatní kluci se kvůli mé popularitě u dívek se se mnou nebavili. Jediný kdo mi zbyl byl Nathaniel, toho jsem mohl jedině škádlit a na to jsem fakt náladu neměl. Dokonce jsem se dobrovolně zavřel ve školní knihovně a učil se, než být s Chloé. Celé dny jsem ležel v knížkách a připravoval se na konec semestru. Nebyl nikdo kdo by mi s tím pomohl nebo mi danou látku vysvětlil. Po týdnu jsem hlavu jak pátrací balón a už mě opouštěl naděje, že do ní názvu víc jak polovinu informací co mi ještě chybí se naučit. Hledal jsem odreagování kde se jen dalo. V noci po střechách jako Černý Kocour ve dne jako svůdník Adrien v knihovně. Mé myšlenky však patřili jen jedné jediné dívce, Berušce. Stále jsem měl doma krabici s lodičkami  které jsem ji koupil po našem prvním setkání. Od té doby co jsem jí chtěl pohladit ve vlasech se neukázala. Každým dnem ve mně rostl strach, že opravdu opustila Paříž a já jí už nikdy nebudu moct spatřit. Pořád mi vrtalo hlavou, co jsem mohl udělat tak hrozného, že se tak vůči mé maličkosti zachovala. Plage mi to ještě zhoršoval tím jeho uražením a odmítal se usmířit. Nepomohl ani ten nejsmradlavější a nejdražší sýr v celé Francii. 

Zrovna jsem seděl v knihovně a prokousával se otázkami z chemie a vzpomínám na Marinette. Nikdy jsem od nikoho nepochopil chemii jako od ní. Budu potřebovat další doučování. Lámal jsem si hlavu nad strukturním vzorcem organické sloučeniny a jakou bude mít polohu. Ortho? Meta? Nebo snad Para? Ani jsem nezaznamenal, že si ke mně přisedla dívka a otřela se o mé rameno, aby na sebe upoutala pozornost.

"Můžu ti pomoct?" zeptala se hnědovláska, jejíž hlas byl snad ještě víc sladký než celá Chloé ve zlaté barvě.

"Ne." procedil jsem skrz zuby a malinko si odsedl o kus dál.

"Já, ale rozumím lidské chemii."

"Nikdy jsem tě na přednášce neviděl a chemie mezi námi dvěma nikdy fungovat nebude." podrážděně jsem se zvedl a začal si balit věci.

"To že si nejslavnější model Francie, Adrien Agreste neznamená, že s tebou chci mít něco více než chemii."

"Já o nic  taky nestojím. Dík." procedil jsem skrz zuby.

"Já cítím, že mezi námi je něco víc a časem to poznáš sám. Přijdeš za mnou jako ti ostatní a budeš chtít odpovědi na své otázky, které ti nikdy nikdo úplně neodpověděl. Nabízím ti ty nejcennější informace ze všech....jo a je to Para... " obešla mě a já nechápal co se teď stalo a o čem mluvila.

"Plagu ty čuně." zase si z mé tašky udělal odpadkový koš.

Místo odpovědi jsem se dočkal jen jeho zaraženého výrazu....

Marinette

Mé kroky vedly do školní knihovny, kde měl být Adrien a trápit se s chemií. Hned po mém příjezdu zpět do Paříže jsem se za ním vydala. Potřebovala jsem útěchu kamaráda, kterému jsem se sice nemohla svěřit, ale věděla jsem, že vysvětlování chemie mě přivede na jiné myšlenky. Ke dveřím mi zbývalo už jen osm schodů, když mi ztuhla krev v žilách. Vyšla z nich Lila ve své plné kráse. Kolik to bylo? Pět let co jsem si ní naposledy potkala a vyříkávala si pravidla hry? V očích jí tančily jiskřičky a sebevědomí z ní sršelo snad na kilometry daleko. Ten bojovný výraz a nadšení pro lov. Přijela jen kvůli jediné osobě, Berušce. Zahlédla jsem jí ještě ten den než jsem odjela s Lukou nahrávat jeho desku a teď nás dělí dva schody. Jestli vycítí Tikky je konec. 

"Oh promiň... kdybych tě viděla, podržela bych ti dveře." řekla přesladce až jsem se ošila.

"Neomlouvej se, otevřu si je sama." usmála jsem se a snažila se zamezit kontaktu na co největší vzdálenost.