Děkuji, že jsi

XXI. I počasí má smysl pro humor

Celých deset dnů pršelo v kuse co byl Luko pryč. Na tu střechu jsem toho večera nešla, nevěřila jsem, že by Černý Kocour v takovém počasí tam něco nechal. Možná to byla chyba, ale neměla jsem ani ponětí co jsem způsobila, když jsem ho tam nechala v dešti čekat. Já byla zachumlaná v dece a užívala si svého vítězství a on mokl na střeše s nadějí, že jsem ho, alespoň zahlédla. Kdyby jen věděl, že jsem se na něho vykašlala a odmítala zbytečné střetnutí s ním.

Při dešti byla Paříž velice smutná a nic to nedokázalo změnit. Na každém rohu byla kavárna nebo květinářství. Člověk co okolo prošel se musel usmát i kdyby nechtěl, ale přece to nebylo úplně ono. Celou dobu co byl Luko pryč jsem pilně chodila na  přednášky a začala psát práce, které jsem měla na konci semestru odevzdat. Bylo brzo, ale nic lepšího jsem na práci neměla. 

Černého Kocoura jsem za celou tu dobu nezahlédla a z bezpečnostních důvodů jsem se ani po nocích netoulala po střechách, jako tomu bylo dřív. Místo toho jsem si po večerech na internetu hledala všechno o Paříži, Černém Kocourovy a Lišajovi. Bylo toho tolik, že jsem si v papírnictví musela koupit šanon, abych si všechny ty informace dala dohromady. Tikky jsem tvrdila, že to dělám jen, kvůli svému bezpečí, ale pravda byla, že mě to zajímalo a to hodně. Chtěla jsem uvěřit, že by Černý Kocour mohl být opravdu na mé straně a nechtěl by mi ublížit jak sám říkal. Na druhou stranu tu byl Lišaj, kterého nikdy nikdo neviděl. Zvláštní říkala jsem si. Na ty dva jsem myslela skoro pořád, u snídaně, na přednášce, když jsem navrhovala a dokonce i při boxování. 

"Sakra." zaklela jsem a udeřila pravým hákem do pytle.

"Vždycky jsem při tom vypnula mozek a odreagovala se." mrmlala jsem si.

Nakonec jsem to vzdala, byla jsem totálně nesoustředěná a málem jsem si u toho ještě ublížila. Přehodila jsem si mokrý ručník přes rameno a vyšla na balkón, kde jsem se opřela o zábradlí. Měla jsem nádherný výhled na město a jeho architekturu a památky. 

"V podstatě jsem mohla dopadnout hůř." poznamenala jsem.

Už jsem byla na odchodu, když jsem dva bloky od mého bytu spatřila černou šmouhu a za ním osobu, který po něm střílela šípy. Oprava posedlého člověka s lukem v ruce co střílel šípy po čičince. Jen jsem se uchechtla nad tím divadlem a zůstala dál opřená o zábradlí. Ano nebylo to ode mě hezké, ale nebyl to můj boj. I na tu dálku, jsem viděla ten nejistý postoj hrdiny Paříže. Boj na blízko nebyl zrovna jeho silnou stránkou, na druhou stranu docela obstojně šermoval se svojí kovovou tyčí. Do ladných pohybů a mrštnosti kočky měl sice daleko, ale kdyby s někým trénoval určitě by se zlepšil. 

"Sakra na co to zase myslím, přece s ním nebudu trénovat." 

"A proč ne? On je na tvé straně Marinette." ani jsem si nevšimla kdy přilétla.

" V životě jsem se už tolikrát ublížila, dávala jsem druhé šance i těm co si to nezasloužili....já bojím se opakovat své chyby." zašeptala jsem v momentě, kdy čičinka použila na Akumu svojí schopnost. 

Posedlý člověk, už vypadal úplně normálně a Akuma byl zničen. Jediné co, tak ulice byla stále zničená od boje. To Černý kocour neuměl vrátit, bohužel. 

"Dej mu šanci." 

Bez odpovědi, jsem zašla do bytu a po sprše se dala opět do psaní práce na téma Makromolekulární látky a jejich využití. Později toho dne jsem se šla projít a mé nohy mě donesly až k té osudné střeše. Ještě bylo na chodníku trochu omítky od toho, jak Černý Kocour zabořil svou hůl do zdi budovy. V tom mi Tikky vyletěla z kabelky a zmizela v té budově. Její schopnost procházet předměty pokud chtěla ,byla pro mě někdy děsivá. Vždy jsem se bála, že se jí může něco stát. Během chvilky byla zpátky a do ruky mi položila lehce navlhlou obálku i s kartičkou. 

Otevřela jsem jí až v kavárně, kam jsem se schovala před deštěm. Servírka mi přinesla hrnek horké čokolády a Tikky oříškovou sušenku. 

Ahoj, bylo mi jasné, že když mě na té střeše uvidíš, že nepřejdeš, ale i tak jsem doufal a čekal. Ano čekal jsem i v tom dešti. Ne nechci, aby si mě litovala. Jediné co chci je, aby si mě soudila, až mě poznáš...alespoň malinko. Vím, že toho chci asi hodně, kord když nejevíš žádný zájem o mé přátelství. Já tě prosím, za celých 5 let si první osoba se kterou mám společné tajemství a nechce mi vzít mirákulum jako Lišaj. Mám otázky, hodně otázek na které mi ani můj kwami nechce odpovědět. Nikdo mi nikdy nic neřekl, jednoho dne se v mém pokoji objevila krabička s mirákulem a konec. Žádné vysvětlení natož vzkaz.... Každou noc se potuluji po městě, pokud se rozhodneš mi dát šanci.... budu čekat. 

Černý Kocour

On čekal tu noc v tom strašném lijáku a já si hověla v teplé dece. Pokud to všechno co napsal byla pravda, připustila jsem, že bych mu mohla věřit. 

"Marinette?" zašeptala Tikky, která četla vzkaz se  mnou.

"Ano?"

"Můžeš si to ověřit u mistra Fu, sice ti neřekne jeho skutečné jméno a adresu, ale může potvrdit nebo vyvrátit verzi Kocoura." na tom něco bylo, to jsem musela uznat i já. 

"Později Tikky." mrkla jsem po ní a na stůl položila peníze za mojí útratu. 

Bez deštníku jsem vyběhla na ulici Champs-Élysées a skočila do náruče tomu modrovlasému klukovy, který byl už nějako dobu i mým manželem. Stáli jsem v dešti na ulici a nevšímali si zvědavých pohledů kolemjdoucích. Jediné co jsem vnímala byly jeho krásné modré oči a déšť, který mi během krátké chvilky úplně promočil oblečení.

"Ahoj Krásko." usmál se a pak mě políbil. Po dlouhé době jsem opět spolupracovala a začala svému srdci opět nalhávat jak toho kluka přede mnou bezhlavě miluji a milovat budu až do mé smrti. Opakovaná lež se časem stává pravdou, i když tahle pravda mě bolela u srdce, které jsem vždy toužila dát někomu z pravé lásky.

"Pojď, nebo mi tady ještě nastydneš." řekl když jsem se odtrhla od jeho rtů. Jeho bunda nám posloužila jako deštník a mi společně promoklí na kost se vydali do mého bytu. V ten moment jsem konečně vypnula svůj mozek a zapomněla na všechny starosti. Jen jsem poslouchala jak déšť dopadá na chodníky a v korunách stromů se schovával  studený podzimní vítr. 

Najednou jsem měla chuť se vrátit do dětství, kdy jsem venku pobíhala v dešti.  Na nic jsem nečekala a sebrala Lukovi bundu, aby na nás znovu mohly dopadat studené kapky. Netrvalo mu dlouho a došlo mu co mám za lubem. Oba dva jsem řádily jak malé děti a já cítila malinký kousek svobody.

"Miluju tě Marinette." řekl a otřel své rty o mé.

"Já tebe taky." odpověděla jsem mu do rtů a na nic už nečekala. Jen se usmál do polibku a přitáhl si mě za boky blíž.

Krásný pátek všem. 😘

Máme před sebou konečně víkend a s ním i kapitoly a čas na jejich čtení. Nevím jak vy, ale já se snažím číst průběžně celý týden, přesto se vždycky o víkendu rozjedu a čtu skoro dvakrát tolik. A je mi úplně jedno jestli jsou to příběhy tady na Wattpadu nebo půjčené knížky z knihovny. 😅😇 Co říkáte na Luku a jeho změnu v chování?! Líbí se vám tahle víc, nebo ho raději vidíte jako zápornou postavu?! Já se nemůžu rozhodnout. 🤔😅