Je to pravda?

kapitola 34.

         Je sobota jedna hodina odpoledne. Jak se cítím? Cítím se jako nic. Nic se mi nechce dělat. Na nic nemám náladu. Je mi špatně. Včera mi dali ještě jednu injekci proti bolesti, kterou budu mít. Mám ji po tom co mi ti dva doktoři hýbali nohou a zádama. Nejradši bych je zabila. Fakt mě to bolí. V noci jsem si musela vzít jeden prášek na bolest. A co teď dělám? Ležím v posteli a čtu knížku. Začla jsem Harryho Pottera Vězeň z Azkabanu. Baví mě to. Je to skvělé čtení.

       Jsou tři hodiny odpoledne. Co jsem stihla udělat? Nic. pořád čtu knížku. Za chvíli ji dočtu. Ale mám hlad. Pro něco si musím dojít. Šla jsem do kuchyně. Ale musela jsem pomalu. Fakt. Celý dva roky se nic neděje, ale jednou jdu k doktorovi, začnou mi tak hýbat s celým tělem a je ze mě mrzák. Fakt skvělý. Mám na sobě tepláky, ortézu na levé noze, spodní prádlo a velké trošku děravé triko. Na hlavě jsem měla tak nějak udělaný drdol. Takhle jsem dokulhala do kuchyně. ,, Brý odpoledne, tati.¨ ,, No nazdar. Máš hlad?¨ ,, Jo. Trochu jo.¨ vzala jsem si z lednice zeleninu a nakrájela jsem jí do velké misky. Přidala do toho slaný sýr, sůl a pepř a dala do toho ještě olivový olej. Dala jsem do toho vidličku, do ruky jsem si vzala velkou láhev Coca Coly a šla jsem zpátky nahoru.

     ----------------------------------------------------------------------------------------------------

        Takhle jsem strávila celý víkend. Teď je pondělí. A víte co? Jdu do práce. Fakt skvělý. Těším se tam. Akorát nemám náladu. Ale co se dá dělat. Je půl sedmý ráno a já jsem už po ranní hygieně. Akorát se oblíkám. Mám na sobě spodní prádlo, ponožky, šedé tepláky, ortézu, podprsenku, černý crop top, mikinu přes hlavu a tenisky. V batohu mám jídlo i pití a veškeré věci, které budu potřebovat. Teď jdu po schodech dolů do předsíně kde si vezmu klíčky od auta. ,, Emo? Ty jdeš do práce?¨ ,, Jo jdu. Nebudu celý dny zavřená doma. Prášky mám v batohu.¨,, Dobře. Tak jeď.¨

     Nastoupila jsem do auta a vyrazila jsem. Nebylo to až tak špatné. Jenom jsem moc nemohla hýbat s levou nohou. Ale naštěstí mám automat. V práci jsem byla za 15 minut. Vystoupila jsem z auta, zamkla ho a vyrazila do hangáru. Tam už byli všichni. ,, Dobré ráno.¨ ,, Dobré ráno Emo.¨ na všechny jsem se usmála. ,, Prosím. Ať se nikdo nevyptává.¨ ,, Dobře. ¨ ,, A dneska  by jsme to auto měli dodělat. Pal nás čekají jen zkoušky a úpravy.¨ ,, Dobře. Vrhneme se na to.¨ ,, Sebe.¨ ,, Už jdu.¨

      Celý den jsem dělala na motoru a Seb dělal na brzdách. Skončili jsme v osm večer. Unaveně jsem si sedla do křesla v kanceláři a musela jsem si vzít prášky. Ty jsem zapila vodou. ,, Hele Emo? Jak ti je?¨ ,, Mě? Mě je skvěle. Proč se ptáš?¨ ,, Jen tak.¨ ,, Dobře. Hele nezlob se na mě, ale já už půjdu. Je mi trochu špatně. Půjdu se vyspat.¨ ,, Chápu. Jen jdi. Taky půjdu.¨ zabalila jsem si věci, oblíkla jsem si mikinu a vyrazila jsem z kanceláře. Sebastian šel za mnou. Zamkla jsem hangár a šla k autu. ,, Chceš hodit domů?¨ ,, Ne ne. Jsem autem. Díky.¨ ,, V pohodě. Tak ahoj.¨ ,, Ahoj.¨ nastoupila jsem do auta a jela jsem domů.

        Ví. Celou dobu jsem o tom nemluvila a teď najednou jo. Prostě o tom nerada mluvím. Každopádně teď sedím v autě a lovím z batohu prášky a vodu. Bolí to jako p*ča. Nekecám. Nechápu jak mě to 2 roky nebolela a teď BUM. No jo. Prášky jsem zapila a vystoupila jsem z auta. Zamkla jsem auto a dokulhala jsem ke dveřím. Ty jsem v klidu otevřela. ,, Emo.¨ bylo první co jsem slyšela a pak jsem byla v pevným objetí. Co to je? ,, Tati. No tak, pusť mě. ¨ ,, Emo. Tak sem se bál. Nebereš mi vůbec mobil. Co to s tebou je? Jsi jako vyměněná od chvíle co jsi vyšla od toho ortopeda.¨ já jsem totiž tátovi neřekla celou pravdu. Doktora jsem poprosila, aby mu to neříkal. Táta neví o těch operací. A nechci ho nějak stresovat. A taky, že pokud se to nebude zlepšovat, tak budu na vozíčku. To mu prostě musím tajit. ,, Promiň tati. Myslela jsem si, že to je v pohodě. Celý 2 roky nic a teď tohle. Musíš mě chápat. Mám strach, že už nikdy nebudu závodit delší tratě. ,,Já vím zlatíčko. Musí to pro tebe být těžký. Zvládneme to. ¨ ,, Já vím že jo. No nic. Já si půjdu lehnout. Jsem nějaká unavená. ¨ ,, Dobře. Donesu ti nějaký pití. Chceš i jídlo?¨ ,, Ne. Jídlo ne. Děkuju.¨ odešla jsem do pokoje.

      V pokoji jsem se umyla a převlíkla se do pyžama. Na pyžamo šla ještě ortéza. Už mě trošku štve. Ale co se dá dělat. Táta mi přinesl láhev ledového čaje. Když odcházel, tak mi zhasnul světla. Měla jsem rozsvícenou jenom lampičku u postele. Rozhodla jsem si pustit nějaký film. Vybrala jsem Le mans 66. Ten film naprosto zbožňuju. Hezky jsem se uvelebila a pustila ho. Dokoukala jsem to do poloviny. Byla jsem unavená. Vypla jsem počítač a vzala si oba prášky, které jsem zapila čajem. Pak jsem se krásně zachumlala do peřiny a v klidu usnula.