Je to pravda?

kapitola 44.

     Domů jsem dorazila ve čtyři. Když jsem byla v předsíni, tak mi zvonil mobil. Rychle jsem ho vzala. ,, No? Sakra Dylane, víš jak jsem se lekla? Jo došla jsem v pohodě. Dobrou.¨ bože.  Za tři dny jdu do firmy se připravovat na závod. A to ještě musím za doktorama, aby mi něco řekli. Ach jo. V kuchyni jako naschvál seděli táta, Jeremy a strejda se synem. ,, Co tady tak sedíte? Někdo umřel?¨ ,, Ne to ne, ale tvoje matka se bude vdávat a jsme pozvaní. Všichni co tady sedíme.¨ ,, Ok. A kdy je?¨ ,, Svatba je tři dny po tvém závodě. A budeme muset na Hawai.¨ ,, Jste se zbláznili? Vy si jako myslíte, že poletím na svatbu mé matky na Hawai?¨ ,, Emo. My to chápeme. Ale je to její přání.¨ ,, Ne. Na tohle vám kašlu. Nikam nepoletím. Budu hezky doma. ¨ ,, Emo je to tvoje máma.¨ ,, No a Jeremy? Ty si její oblíbence. Já ne. Nikdy jsem moc nebyla. Takže nevidím jediný důvod, proč bych tam měla letět. Dobrou.¨ fakt twl. Zkažený celý den. 

     V pokoji jsem se zamkla a šla do koupelny se umýt. Rychle jsem se vysprchovala, vyčistila zuby, došla na záchod a vrátila se do pokoje. Až se probudím, tak si to tady nějak urovnám. Převlíkla jsem se do kalhotek a velkého trička. Zalezla jsem do postele a šla spát. 

______________________________________________________________________

     Probudila jsem se v jednu odpoledne. Devět hodin spánku. To mi přijde docela dobrý. V posteli jsem se válela do dvou. Po druhé hodině jsem se rozhodla, že konečně vstanu. V koupelně jsem si jenom vyčistila zuby. V pokoji jsem na sebe hodila spodní prádlo, podprsenku a černé tepláky. S tričkem se fakt obtěžovat nebudu. A hlavně mi je teplo. Na nohu ortézu, na oči brýle, prášky a mobil do ruky můžu vyrazit.

     Sešla jsem do kuchyně a tam všichni seděli. Z mého pohledu asi vyčetli, že nemám moc náladu. Z lednice jsem si vzala salát a láhev vody a sedla si ke stolu. ,, Jak se ti spalo?¨ ,, Šlo to. Takže vy tam poletíte?¨ ,, Ano. Ještě si to můžeš rozmyslet. Letíme večer. Tvoje máma chce, aby jsme si to tam pořádně užili. ¨ ,, Chápu. Ne. Já vážně nemůžu. Mám závod a potom bych chtěla trochu relaxu a musím se vrátit do starých kolejí.¨ ,, Dobře. My tam budeme tak dva týdny. Zvládneš to tady?¨ ,, Tati. Nejsem malá. A kdyby něco, tak mám Dylana. Včera jsem byla u něho v baru. A ještě tady mám Sebastiana a Chrise. Takže si myslím, že vážně v poho.¨ ,, No dobře.¨ jídlo jsem si v klidu snědla. ,, No jo. Tak já půjdu do pokoje.¨ ,, Počkej Emo. Mohla by jsi  odvést strejdu a Sama. Včera jsem pro ně jel a tak jestli by jsi je odvezla domů. ¨ ,, No jo. Hned jsem zpátky.¨ vyšla jsem schody a zamířila do pokoje. Tam jsem si jenom vzala mikinu. Do ní hodila prášky.

      Sešla jsem zase zpátky dolů. A došla si ještě na záchod. V kuchyni sem si vzala láhev s vodou. ,, Tak můžeme?¨ ,, Jo můžeme.¨ ,, Ok. ¨ v předsíni jsem si dala boty. Zkontrolovala jsem jestli mám všechno. Brýle, ortéza, mobil, prášky, voda, klíče od domu a auta. Můžeme. Strejda a Sam se rozloučili s tátou. ,, Jo a Emo? Jelikož strejda bydlí daleko, tak u nich zůstaneš a potom s tebou rovnou pojedou sem k nám a odvezeš nás na letiště jo?¨ ,, No jo. Ale tím pádem si vezmu knížku. Došla jsem si pro jednu, kterou mám rozečtenou. ,, Tak můžeme. Chcete být nápadní nebo nenápadní?¨ ,, Asi nenápadní.¨ ,, Okáčko.¨ vzala jsem tedy klíče od Roveru.

     Nastoupili jsme. Já řídila, vedle mě seděl strejda a vzadu Sam. Vyjeli jsme. K strejdovi to jsou dvě hodiny minimálně. Cestou se mě oba dva na něco ptali. ,, Hele. Proč se ptáte na tolik otázek?¨ ,, Zajímá nás to.¨ ,, Ok.¨ musela jsem si dát přestávku. Zajela jsem k benzínce. ,, V pohodě?¨ ,, Jo. Jenom si vezmu prášky a jedeme dál. ¨ ,, Dobře.¨ oba se na mě ustaraně dívali. ,, Neumírám. Nebojte.¨ ,, Jo jo. Proč si nás nikdy neměla ráda?¨ ,, Nwm. Prostě mi někdy přijdete nesympatický. A moc nerozumíte autům. Asi proto.¨ ,, Je pravda, že jim moc nerozumíme.¨ vyjeli jsme dál na cestu.