Je to pravda?

kapitola 10.

Probudila jsem se v deset ráno. Letadlo nám letí ve dvě. Takže čas máme. Vý vedle mě ještě spí. Nechám ho spát. Je to tu pro něj náročný.

Sejdu schody dolů a v kuchyni vidím jenom tátu. ,,Tati?? Kde je mamka??" zeptám se a u toho si sednu tátovi na klín. ,,No. Mamka už s námi bydlet nebude. Dnes v noci odletěla. Odletěla pryč. Prý už měla všeho dost. Mě, mý práce a hlavně tebe. Že jsi prý nebyla pořád doma. Tak jsme se rozvedli. Chtěl jsem ti to říct právě teď. " usmál se na mě.

,,Aha. Tak dobře. A jak to teď bude?? Když třeba já nevím. Když umřeš. Tak komu to všechno připadne?? Firma, dům, auta. " zeptala jsem se zvědavě a zároveň smutně. ,, Víš. Když už jsi se narodila, tak jsem věděl, že budeš skvělá. Firma, dům a auta připadnou tobě. A nikomu jinýmu ne. Ty se ve firmě vyznáš skvěle. Víš co a jak. Věřím ti. Ale musíš slíbit, že za mnou budeš létat jasný?? Každý měsíc jo?? " ,,Ano tati. To ti slibuju. Mám tě moc ráda. " ,,Já tebe taky princezno." dal mi pusu na čelo a obejmul mě.

Najednou jsem slyšela odkašlání. Mezi dveřmi stál Vý a červenal se. ,,Děje se něco?" ,,Nene. Jenom jsem nevěděl jak na sebe upozornit. Anglicky neumím. " ,,To je v pořádku. Jenom jsme s tátou něco řešili. Pojď na snídani." posadila jsem ho naproti táty.

,,Tak co by si dal můj tatínek k snídani??" ,,Já bych si dal jenom nějaké cereálie. " ,, Dobře. Jde se na to." Všem jsem nasypala cereálie a zalila je mlékem. Poté jsem všem udělala černý čaj a do skleniček nalila pomerančový džus. Byla to příjemná změna snídat s tátou.

Po snídani jsme se šli všichni převléknout. Já jsem si na sebe vzala černé tepláky, zelený top, mikinu přes hlavu a zelenou čepici. Vý byl zase celý v černým. A táta?? Táta měl na sobě tmavě modrý oblek, bílou košili a černou kravatu. Vzali jsme si kufry a vyrazili do auta. Táta zamkl barák. Dali jsme si věci do auta a vzhůru na letiště. Letadlo nám letí dřív. Právě je dvanáct. A letí nám to za hodinu.

Na letišti jsem se hodně dlouho loučila s tátou. Vý si s ním podal ruku a mohli jsme jít.

Jsme v letadle. Akorát píšu klukům v kolik přiletíme. Už se těším na to překvapení. Na letišti budou čekat všichni.

Ok. Trošku poskočíme. Je jedenáct a právě jsme přistáli. Jdeme si pro kufry a míříme za klukama. Hnedka jak mě uvidí , tak začnou křičet radostí. Hnedka ke mě běží a všichni mě musí obejmout. Po dlouhém přivítání jedeme domů. Ano. Konečně to můžu říct. Jedeme domů.

Domů jsme přijeli v půl dvanáctý. Byla jsem tak unavená, že jsem jenom zašla do pokoje do postele a v tu ránu jsem byla tuhá. Byla to namáhavá cesta. Vý celou. Vážně celou cestu mlel o tom jak je to u nás doma nádherný. Že táta je úžasný člověk atd...

----------------------------------

Ráno jsem se probudila až ve dvanáct. V posteli jsem se protáhla a koukala jsem se z okna na krásný výhled na Korej. Jsem moc ráda, že jsem kluky poznala.

Vstala jsem z postele a zamířila jsem do koupelny. Tak jsem se vysprchovala, umyla si vlasy. Vyšla jsem ze sprchy a šla jsem si vyčistit zuby. Vlasy nechám uschnout normálně. Vyjdu z koupelny a zamířím si to do šatny, protože chci jít před snídaní do fitka. Ještě jsem se koukala jak je venku. No... Je to na tlustou mikinu.

Na sebe jsem si vzala černý tepláky, bílí tričko, černý vysoký ponožky, černý Vansky, šedý spodní prádlo Calvin Klein a černou příjemnou mikinu, která je J-Hopa. Do černého batohu jsem si dala černé kraťasy, zelenou sportovní podprsenku, ručník, láhev s pitím a kdyby náhodou, tak bílí tílko. Ještě jsem tam dala peněženku, klíče.

Už oblečená a s batohem na zádech jsem šla do kuchyně. Tam seděli všichni kluci. ,, Dobré ráno. " ,, Dobré ráno." odpověděli mi sborově. ,,Kluci. Já snídat nebudu. Jdu ještě tak na dvě hodiny do fitka. A chtěla bych jít sama. " usmála jsem se. ,, Dobře. Nám stejně není moc dobře. Ale až tam dorazíš, tam někomu zavoláš jasný? " řekl trochu vyděšeně trošku zelený Jimin. ,, Jasný. Až tam budu , tak napíšu. A až vyrazím, tak se stavím pro něco dobrého ju?? A vy mi ukážete to překvapení ju?" ,,Anoooo!!" ,,Tak jo. Mějte se. Mám vás ráda." všechny jsem objala a vyrazila do fitka.

Ve fitku jsem nakonec strávila čtyři hodiny. No.... Kluci mi už volali tak stokrát kde jsem. Akorát jdu v fitka do lékárny. V lékárně jsem koupila nějaký Paraleny, Ibalginy, teploměry atd...

S plným batohem jsem šla ještě do jedné mě oblíbené kavárny na kraji naší ulice. Tam jsem koupila nějaké pečivo a sobě čaj. Čaj jsem hned vypila.

Domů jsem se vrátila až v šest večer. Ach jo. Otevřela jsem dveře a šla odnést batoh do kuchyně. V obýváku jsem ale slyšela hlasy. ,,Kde může být?? Nebere nám telefon. Co když se jí něco stalo??". říkal hodně ubrečený Jimin. Hnedka jsem vběhla do obýváku a skočila jsem na Jimina, který seděl na křesle. Okamžitě si mě k sobě přitisknul a brečel mi to trička. ,, Promiň, promiň, promiň. Zapomněla jsem si zapnout mobil. Už se to nikdy nestane. Nikdy. Slibuji. " ,,Já vím. Jenom jsem se strašně bál." Obejmula jsem všechny kluky. Vypadali už v pohodě.

K večeři jsem udělala jenom zeleninový salát. Po večeři jsem šla do pokoje. V koupelně jsem se umyla, vyčistila zuby. A už oblečená do pyžama si lehla do postele. Ťuk ťuk. Za dveřmi se objevil uplakaný Jimin. ,,Co se stalo?? " Až vyděšeně jsem se zeptala. ,, Můžu tady spát?? Bojím se že se ještě něco stane a ty nás nadobro opustíš." ,,Neboj. Nikdy vás neopustím nadobro. A jasně. Pojď si ke mě lehnout. " Skočil ke mě do postele. Já jsem zhasla lampičku a uvelebila jsem se v posteli. Jimin si mě k sobě přitáhnul a dal mi pusu do vlasů. ,, Dobrou noc. Nikdy tě nenecháme od nás odejít. " zašeptal mi do vlasů Jimin.

Ráda bych tomu věřila. Ale ta nejstrašnější věc, která se kdy může stát teprve přijde.