Je to pravda?

Kapitola 76.

Den odjezdu

Za ten měsíc se každý den opakoval úplně stejně. Poslední den jsem zjistila, že Lamborghini zrušilo mojí návštěvu. Nebylo to, že mi mě tam nechtěli, ale řeší tam jeden problém a neměli by na mě čas. Takže dneska letím letím rovnou za Ferrari.

Je deset ráno a já si pomalu balím věci do kufru. Letadlo mi letí v půl dvanácté. Za celý měsíc jsem mluvila dvakrát s Mattem a asi pětkrát s Peterem od Kena. Stýská se mu po mě. Hodně mi přirostl k srdci. Mám ho ráda. 

Mám vše zabalené. Užila jsem si to tady. Kufr s batohem mám u dveří. Ještě jsem si došla na záchod a jsem ready. Měla jsem na sobě tepláky, top a tenisky. Mikinu jsem měla pro všechny případy v batohu. Zítra je prvního dubna. Hodně rychle to uteklo.

S batohem na zádech a s kufrem v ruce jsem vyšla z pokoje. Wiliam na mě čeká dole u recepce. Na recepci jsem nechala klíče. Wiliam ke mě přešel a vzal mi kufr.

Vyšli jsme před hotel a bylo tam připravené auto a novináři všude. Ignorovala jsem je a nastoupila do auta, ve kterém seděl Oliver. ,, Dobrý den. Myslela jsem, že tady nebudete.¨ ,, Přeci vás nenechám odletět aniž bych se s vámi nerozloučil.¨ ,, Dobře.¨ povídali jsme si celou cestu na letiště.

Na letišti se se mnou oba rozloučili. Oba mě museli obejmout. S tím, že mi oba dali svoje telefonní číslo, kdybych sem si chtěla s nimi popovídat nebo je zase navštívit. 

Rozloučili jsme se a já se šla odbavit. Odbavení proběhlo v pořádku a já si sedla na lavičku. Budu dvacet minut čekat na letadlo. Dala jsem si sluchátka do uší, pustila si pomalé písničky a četla knížku. 

Dvacet minut uběhlo rychle. Hlásili můj let. Vzala sem si batoh a nastoupila do letadla. Poletím hodinu a tři čtvrtě. Což je hodně krátká doba. Na letiště dorazím ve čtvrt na tři. Bude tam na mě čekat nějaký Lorenzo. Zase jsem si s ním psala. Vypadá v pohodě.

V letadle jsem byla ve druhé třídě. Ta první mě začíná štvát. Jsou tam samý nadržení kluci. Dala jsem si sluchátka a pustila si pro změnu rychlé písničky. Dala jsem si pás a čekala. Vedle mě to zaparkoval docela hezký kluk. Nevnímala jsem ho. Ale jenom do doby než letadlo mělo vzlétnout a on dal svojí ruku na mojí. ,, Letíš poprvé?¨ ,, Ne. Ale po dlouhé době.¨ ,, Chápu.¨ ruku jsem mu pořádně stiskla a on mi stisk oplatil. Chápu tyhle lidi. A je to normální se bát. 

Když bylo po všem, tak jsem mu ruku pustila. ,, Děkuji. Koukám, že nejsi jako ostatní lidi. Asi ti to nevadí.¨ ,, Já si myslím, že je to úplně normální se bát. Takže v pohodě. Vypadáš unaveně. Prospi se.¨ ,, Jo. Jinak já jsem Luke.¨ ,, Těší mě. Já jsem Ema.¨ zavřel oči a v tu ránu byl tuhej. Položil si hlavu na moje rameno. No jo. Tak teď se hodinu nebudu hýbat. Pro jistotu.

__________________________________________________________________

Bylo patnáct minut do přistání. Do Luka jsem lehce strčila. Hnedka se probudil. ,, Za patnáct minut přistáváme.¨ ,, Jo. Díky, že jsi mě nechala spát na tvém rameni.¨ ,, V pohodě. Vyspal ses?¨ ,, Ale jo. A proč letíš do Itálie?¨ ,, Jedu tam na schůzku. A ty?¨ ,, Já se tam vracím. Byl jsem na služební cestě.  ,, Aha.¨

Letadlo přistálo a my vystoupili. V hale jsme si vzali kufry a já šla hledat Lorenza. Našla jsem ho díky ceduli, kterou měl v ruce. Zpozoroval mě. ,, Slečna White?¨ ,, Ano. To jsem já.¨ Luke zalapal po dechu. ,, Cože? To jsi mi to nemohla říct? Teď si připadám hodně trapně. Ahoj Lorenzo.¨ ,, Ahoj Luku. Koukám, že se už znáte. No Emo. Prosím tykej mi.¨ ,, Dobře.¨

Lorenzo mi vzal kufr. S Lukem jsme šli za ním. ,, Omlouvám se , že jsem tě nepoznal.¨ ,, V pohodě. Nechci aby mě každý poznal. V Německu bylo kvůli mě hodně ruchu. A není mi to moc příjemné.¨ ,, Chápu to. Akorát tady to bude horší.¨ koukla jsem se ven. A bylo tam snad tisíc novinářů. ,, Sakra.¨ v batohu jsem si vyndala mikinu, kterou jsem dala na sebe a dala si kapuci. Na oči jsem místo dioptrických brýlí dala sluneční. ,, Snad to stačí.¨ ,, Myslím, že ano.¨ ,, Fajn.¨ vyšli jsme ven a já sklopila hlavu. Kluci šli okolo mě a odstrkávali novináře.

S menšími problémy jsme nastoupili do auta. Lorenzo řídil. ,, V pohodě?¨ ,, Jo. Asi jo. Jenom na to nejsem zvyklá.¨ musela jsem si vzít prášky. Bylo to mi trošku špatně. ,, Mám ti dát vybrat. Buď budeme bydlet v hotelu nebo v bytě. Je to na tobě. Tak či tak budu bydlet s tebou.¨ ,, Radši bych brala ten byt Lorenzo.¨ ,, Mysleli jsme si to. Dneska máš volno. Provedu tě tady. Zítra se setkáš s ředitelem. Chce tě všem představit. A určitě už toho jsou plné noviny, že jsi tady. No a potom jak řekne ředitel. Ale určitě se pojedeme kouknout do Benátek a do Říma.¨ ,, Dobře. Děkuji.¨ 

Dojeli jsme do jedné uličky před dveře. ,, Páni. Je to tu nádherné.¨ ,, Jo, je to taky hezký.¨ odnesli mi věci dovnitř. ,, Tak jo. Předpokládám že máš hlad.¨ ,, Jako vlk.¨ ,, Fajn. Jdi se převléct a odvezeme Luka domů a my se půjdeme najíst ano?¨ ,, Dobře. Bude zima? ¨ ,, Bude chladněji. Džíny a mikina stačí.¨ ,, Díky. Dej mi deset minut.¨ šla jsem dovnitř.

Z kufru jsem vytáhla čistý top a bílou mikinu. Džíny s ortézou jsem si nechala. Dala jsem si jenom co očí čočky. Chci mít sluneční brýle. Převlékla jsem se do čistého. Došla si na záchod a dala si lesk na rty. Mikinu jsem si uvázala okolo pasu. Dala si sluneční brýle, mobil, platební kartu, občanku a nějaké peníze dala do zadní kapsy džínů. Prášky šli do přední kapsy.

Hotová jsem vyšla ven a Lorenzo zamkl dveře. ,, Připrav se, že tě budou poznávat a budou se chtít fotit.¨ ,, Dobře. Můžeme vyrazit.¨ ,, Fajn. Jdeme. ¨ vyšli jsme z uličky a šli po hlavní cestě. A měl pravdu. Lidé se za námi otáčeli a fotili nás. Ušli jsme asi 500 metrů a zastavila nás jedna rodinka. ,, Omlouváme se, ale nejste Ema White?¨ ,, Ano jsem to já.¨ ,, Mohli bychom vás poprosit o fotku? Syn vás zbožňuje.¨ ukázala na malého klučinu. ,, Samozřejmě.¨

Klekla jsem si na zem ke klučinovi. ,, Ahoj, já jsem Ema.¨ ,, Já jsem Marco.¨ ,, Ráda tě poznávám.¨ ,, Já, tady pro tebe něco mám.¨ podal mi větší kus papíru. Byl to nakreslený mustang. ,, Páni. Moc ti děkuji. Vystavím si to v pracovně.¨ objala jsem ho a jeho maminka nás vyfotila. Pak jsem ho chytla okolo ramen a usmáli se do foťáku. A jako poslední fotku, jsem si ho vzala do náruče a on se vážně od srdce usmíval. Všechny fotky mám taky. Dala jsem Lorenzovi můj mobil.

Po focení jsme se s nimi rozloučili a každý šel svojí cestou. ,, S dětmi ti to sluší. A umíš to s nimi.¨ ,, Ano. Nejsi první, který mi to říká.¨ ,, Tvůj přítel má štěstí, že má tebe.¨ ,, Já ale nemám přítele. Měla jsem, ale už nemám.¨ ,, Aha. Promiň.¨ ,, To je v pohodě.¨ došli jsme k jedné restauraci ve které si dáme oběd.

______________________________________________________________________

K obědu jsme si dali jejich specialitu, lassagne. Byli výborný. Po jídle jsme se dál procházeli uličkami. 

Byl podvečer a už byla zima. Dala jsem si mikinu a Lorenzo taky. Došli jsme k pláži, tam jsme si sedli a koukali na západ slunce. ,, Klidně bych tady zůstala. Ani se nechci vracet do Ameriky.¨ ,, Chápu tě. Já utekl z Ameriky.¨ ,, Vážně?¨ ,, Ano. Tedy. Narodil jsem se v Itálii, ale přestěhovali jsme se do Ameriky. Tam jsem vystudoval základní a střední školu. Pak jsem tam už nechtěl být, tak jsem jednoduše zdrhnul sem do Itálie. Našel jsem si místo u Ferariho a jsem spokojený. Jsem sám a užívám si to.¨ ,, Tak to je dobře. Já byla nějaký čas v Koreji v Soulu. Byla jsem tam se skupinou BTS. Ale už se nebavíme. No a založila jsem firmu. Mám ji půl roku, a mám toho nad hlavu. Tahle cesta je pro mě velký odpočinek. Ale nejradši bych utekla jako ty.¨ ,, A kam by jsi utekla, kdyby jsi mohla?¨ ,, Do Kanady, Toronto. Nebo zpátky do Koreji.¨ ,, A co ti brání?¨ ,, Firma.¨ ,, Tak to chápu. No měli by jsme se vrátit. Je už tma a zítra začínáme v deset.¨ ,, Dobrý nápad.¨ zvedli jsme se a pomalou chůzí se vrátili do bytu.

Do bytu jsme dorazili okolo desáté večer. ,, Tak fajn. Pokoje jsou nahoře. Každý pokoj má svojí koupelnu. Dole kuchyně, obývák a ještě jedna koupelna.¨ ,, Dobře. Půjdu spát. Dobrou.¨ ,, Dobrou.¨ vzala sem si kufr a šla nahoru do pokoje. Oba byli úplně stejné.

Z kufru jsem si jenom vzala kalhotky a top. A zalezla jsem do postele. Budíka jsem dala na 8:00. Snad se vyspím.