Je to pravda?

Kapitola 87.

Blbá bouřka. Ne, že bych měla něco proti ní. Mám ráda bouřku. Ale ne, když mě probudí ve čtyři ráno s tím, že už neusnu a sem vyspaná. Takže ano, jsou čtyři ráno a já sem vzhůru. Tedy, právě je čtvrt na pět. Ležím v posteli a mám sto chutí někoho zabít. Aspoň budu dřív v práci a začnu s balením a přípravou.

Vstala sem a šla do koupelny. Podívala sem se do zrcadla. Lehké kruhy pod očima. Nevadí, tak nějak sem si na ně zvykla. Dala sem si sprchu a umyla si vlasy. Sprcha mě probudila. 

Po ní sem si vyfénovala vlasy a vyčistila zuby. Už sem aspoň trochu vypadala jako člověk. 

V pokoji sem se převlékla. Venku už je docela teplo. Duben no, ale ještě trochu chladno je. Nakonec sem si vzala modré staré roztrhané džíny, top a do batohu sem přibalila starou mikinu. Na nohy sem dala staré ochozené Conver a potichu šla do pracovny.

Tam sem do batohu vzala všechny potřebné složky a notebook a přibalila je k ostatním osobním věcem. Sbalené sem šla dolů do kuchyně. Je okolo půl šesté ráno.

V kuchyni sem si dala do batohu krabičku zeleninového salátu, vodu a jednu bagetu. V předsíni sem si vzala klíče od Roveru a vyšla ven.

Nastoupila sem do auta a doufám že potichu se vydala do práce. Cestou sem měla puštěné rádio a prozpěvovala si.

K hangáru sem dojela lehce po půl šesté ráno. Vystoupila sem s otevřela hangár. Musíme vyklidit celý hangár. Všechno dám na kraj hangáru, aby se to pak lépe přenášelo do kamionů.

Pustila sem si písničky a pustila se do práce. Začala sem ve skladu. Všechny věci co tam byli, tak sem skládala do krabic.

__________________________________________________________________________

Je sedm a kamiony jsou tady. ,, Dobré ráno slečno White.¨ ,, Dobré. Můžeme?¨ ,, Ano.¨ postupně jsme nosili krabice do kamionu. 

Přišli kluci a pomáhali nám. Sklad byl úplně prázdný. A čtyři kamiony byly úplně plný. ,, Tak jo. Teď si všichni zabalí svoje věci do krabic co tady jsou. A na krabice napíšete svoje jméno.¨ všichni kývli a šli balit. Já si šla zabalit věci do kanceláře. 

Balila jsem všechny složky, které tam byli. Prostě úplně všechno. Stůl byl úplně prázdný. Stejně tak poličky co tam byli. Jako poslední tam byla fotka mě a kluků, jak stojíme u hangáru. Byl to první pracovní den. Musíme vyfotit novou. Fotku sem dala do poslední plné krabice. Tu sem zalepila a napsala tam své jméno. 

Všechny krabice jsme odnosili do kamionu. Šestý plný. A teď auta, která jsou rozdělaná. Zbyli nám volný tři kamiony. 

Auta jsme museli odtlačit. Byla to pořádná makačka. Jako poslední bylo Ferrari na kterém pracuju. Kluci se neptali co to je zač. Asi pochopili, že něco moje. ,, Máme to. Kolik je?¨ Ken se podíval na hodinky. ,, Budou dvě odpoledne. Stihli jsme to vcelku rychle.¨ ,, Ano. Teď to odvezeme do firmy a tam to budeme všechno vykládat a dávat na svá místa.¨ ,, Fajn.¨ nasedli jsme do svých aut a jeli za kamiony.

_______________________________________________________________________________

U budovy kamiony zajeli k zadnímu vchodu. Vchod vede do hlavní mechanické dílny. Prostě obrovské prostor, kde všechno vzniká. Vešla jsem dovnitř a jelikož už sem ředitelka. Sice ne oficiálně, ale jsem, tak jsem dala pokyny. ,, Chlapy? Poslouchejte mě na chvíli.¨ otočili se na mě a čekali co řeknu. ,, Chtěla bych vás požádat jestli by jste nám nepomohli vyndat všechny věci z kamionů a přenést je sem a potom kam vám řeknu.¨ asi jednu vteřinu se nehýbali, ale potom jako střeli vyběhli ven a začali nosit krabice a všechny ostatní věci.

Všechno vynosili za hodinu. Byli opravdu rychlí. ,, Děkuji. Mockrát děkuji. Teď se chci zeptat. Museli jsme tady mít mistry. Kde měli kanceláře?¨ jeden, myslím že se jmenuje Colin nás zavedl do všech kanceláří. Pak odešel.

,, Tak fajn chlapci.¨ musela jsem se zasmát. ,, Teď si každý z vás vyberete jednu kancelář. Je skvělé, že jsou všechny na jednom patře. Tak si je nějak rozeberte.¨ všichni se vydali spolu a vybírali. Já se mezitím vrátila dolů.

,, Kluci? Mohla bych vás ještě o něco poprosit?¨ ,, Samozřejmě.¨ ,, Neznám vás všechny. Jediného, kterého znám je Colin. Takže. Pomůžete mi prosím roznosit ty krabice klukům do jejich kanceláří?¨ kývli a rozešli se k nim. Každý vzal jednu a šli za mnou.

Ukazovala sem kam mají dávat jednotlivé krabice. Moje krabice necháme jako poslední. Kancelář mám nejvýš. Juchúúú. 

Vrátila jsem se ke všem dolů. Je okolo šesté večer a oni tady jsou kvůli mě. ,, Děkuju moc všem. Běžte domů. Zítra tady buďte v osm. Já vám řeknu vše potřebné ano?¨ kývli a postupně odcházeli. Já si vzala za pomocí mých kluků krabice a výtahem jsme jeli do mé kanceláře. V celé budově jsme už byli jenom my.

Vstoupili jsme do kanceláře. Je obrovská. Není tady nic kromě stolu, polic a pár křesílek. ,, Páni. Je to tu obrovský, když to je prázdný. Tak tady se rychle zabydlím. Co vy na to kluci?¨ ,, Je to tady dokonalý. Udělala jsi dobře Emo.¨ ,, Díky Matte. Krabice položte sem na zem. Chcete tu ještě být?¨ ,, No, my bychom si s klukama vybalili věci. A pak by jsme za tebou ještě přišli.¨ ,, Dobře. Tak zatím.¨ ,, Ahoj.¨ odešli a já se pustila do vybalování věcí. Ale ještě před tím sem si otevřela okno a pozorovala západ slunce. Tady budu trávit dlouhé chvíli do noci. Paráda. A to myslím bez ironie.

___________________________________________________________________________

Vybalovala sem poslední krabici a přišli ke mě kluci. Bylo asi osm večer. ,, Ahoj. Máte vybaleno?¨ ,, Ano. A už půjdeme domů.¨ ,, Ano běžte. Zítra tady buďte v osm.¨ ,, Ok. Měj se. Uvidíme se zítra.¨ se všemi sem se objala a oni následně odešli. Já se vrátila k vybalování.

V půl devátý sem seděla v křesle a koukala se z okna. Nechápu, že jsem to dokázala. Je to neuvěřitelný. Ještě chvíli sem seděla, ale potom sem si zabalila věci do batohu a opustila kancelář.

Výtahem sem sjela dolů a vyšla z budovy. Tu sem jen zamkla. Nastoupila sem do auta a rozjela se domů. V batohu mám ještě ten salát. Sním si ho doma.

Doma sem byla skoro v devět večer. V kuchyni na mě čekala Jane s milým úsměvem a táta s kyselým ksichtem. ,, Ahoj.¨ ,, Ahoj Em. Jaký byl den? Kde jsi byla?¨ ,, Den byl skvělý Jane. Stěhovali jsme se do většího. A už jsme nastěhovaný. Od zítra žijeme jiný život s klukama. Jaký jsi měla den ty?¨ sedla sem si, vytáhla salát a začala ho jíst. ,, Já měla také skvělý den. Byla sem zařizovat pár věcí ve městě a potom doma jen tak relaxovala. A trochu poklidila. Omlouvám se, ale byla jsem u tebe v pokoji pro věci na vyprání.¨ ,, To je v pořádku. Už ti věřím, takže bez obav.¨ táta si odfrkl a odešel. ,, Co je mu?¨ ,, Nevím.¨ ,, Promluvím s ním.¨ zvedla sem se a šla za ním do ložnice.

,, Můžu?¨ ,, Hm.¨ tak počkat. Táta brečí? ,, Tati?¨ zavřela sem dveře. ,, Ty brečíš?¨ ,, Hm.¨ sedla jsem si k němu na postel. ,, Co se děje?¨ popotáhl a spustil. ,, Nemůžu uvěřit, že jsi to dokázala.¨ ,, A to je vše? Tati.¨ kývnul. ,, Prostě se mi nechce uvěřit, že jsi jako já. Proto se tak chovám. Nechci tomu uvěřit. Ale asi budu muset.¨ objala sem ho a on mi objetí oplatil. Tak jsme tak seděli na posteli v objetí. Nakonec jsme si lehli a povídali se. Táta už byl v pyžamu, takže když usnul tak to nevadilo. Přikryla jsem po peřinou a potichu odešla.

V pokoji na mě čekala Jane. ,, Usnul. Řekl mi, že se mu nechce věřit, že jsem jako on. Ale prý tomu věřit bude.¨ ,, Dobře. Děkuju Emo. Že jsi s ním promluvila.¨ ,, To je v pohodě.¨ ,, Tak jo. Já půjdu spát. A ty by jsi taky měla. Je skoro jedenáct.¨ ,, Půjdu. Dobrou Jane.¨ ,, Dobrou Emo.¨ odešla a já šla do koupelny.

V posteli jsem skončila v jedenáct v noci. Budíka sem si nastavila na sedmou hodinu. Budova je blíž než byl hangár. Takže v pohodě budu stíhat. Zítra odstartuju novou etapu mého života.