Darkness in my heart

66. díl

Omlouvám se, že díl přidávám po takové době, ale o víkendu mi bylo vážně na nic (ne že by mi teď bylo o něco líp, ale to je jedno) :D Hlavní je, že jsem se nějakým zázrakem dokopala k tomu, abych vůbec něco vytvořila. Takže pokud to bude úplnej nesmyl můžou za to ty prášky, co beru a nedostatek kyslíku v mém organismu :D

----------------------------------------------------------------------------

LOUIS:

„Napadlo mě, že bychom mohli zítra vzít děti na pláž. Dlouho jsme tam nebyli." Prohlásil jsem, když jsem se vrátil z koupelny a sušil si vlasy. „Harry?" zavolal jsem do ticha, jelikož mi nikdo neodpovídal a zmateně se rozhlédl po naší ložnici. Můj manžel tam, ale nebyl. Povzdechl jsem si a odhodil mokrý ručník stranou.

Když jsme se přes šesti lety dohodli, že se staneme rodiči, vybrali jsme si právě L.A. jako místo, kde se usadíme. Krátce na to jsme si domů přivedli naše první dítě. Mě bylo jedno, jestli to bude kluk anebo holka a tak rozhodování zůstalo na Harrym.

Trvalo mu asi tak dvě vteřiny, než mi oznámil, že chce roztomilou holčičku s modrýma očima, které by se podobaly těm mým. No a tak jsme si pár měsíců po našem nastěhování do Kalifornie přivezli domů překrásný malý uzlíček štěstí, který můj manžel pojmenoval Darcy.

Jenže když naše malá holčička začala mluvit a chodit, tak se Harry lekl a chtěl urychleně další dítě, protože se bál, že Darcy nás co nevidět opustí. Ujišťoval jsem ho, že máme ještě spustu let, než se to stane, ale on mě neposlouchal. Takže mi nezbilo nic jiného, než souhlasit s adopcí dalšího miminka.

Tentokrát to byl chlapeček s kouzelnou tvářičkou a nádhernýma zelenýma očima, které se pro změnu podobaly těm Harryho. Dlouho jsme se rozhodovali, jak ho pojmenujeme a nakonec jsme se shodli na jménu Ben. Ani jsem si nepamatoval, jak jsme na to přišli, ale líbilo se mi to.

Tady v Los Angeles jsme začali nový život. Nikdo nás neznal, nikdo nám nechtěl ublížit a všechno štěstí, které jsme potřebovali, nám přinášely naše překrásné děti. Nic víc, jsem od života nechtěl, ale jak se mělo ukázat. Minulost vás vždycky dohoní.

„Copak tady děláš?" zeptal jsem se, když jsem našel kudrnáče, jak stojí ve dveřích od dětského pokoje. Objal jsem ho zezadu kolem pasu a bradu si položil na jeho rameno. Zdálo se mi to jako včera, kdy jsme si přinesli domů naše první dítě, ale přitom už to bylo skoro šest let.

„Jen se dívám na ty dva andílky a snažím se zjistit, jak je možné, že zrovna já mám takové štěstí." Odpověděl zamyšleně a zády se opřel o můj hrudník.
„Ty si zasloužíš všechno štěstí světa." Pošeptal jsem mu a on pobaveně zavrtěl hlavou.
„A to tvrdíš jako můj milující manžel anebo jako nezaujatý pozorovatel?" zasmál se a otočil se ke mně čelem. Položil jsem mu ruce na boky a přitáhl si ho k sobě o něco blíž.
„Jako oba." Řekl jsem a spojil naše rty. „Teď pojď spát. Zítra má být hezky a tam mě napadlo, že bychom mohli zajet na pláž." Zopakoval jsem svůj nápad, který předtím neslyšel. Pousmál se a k mému překvapení se ode mě odtáhl.

„Víš...já..." Prudce zavrtěl hlavou, jako kdyby si jí chtěl pročistit a znova se zadíval na naše děti. „Zapomeň na to." Vypadlo z něj nakonec a zamířil si to do naší ložnice. „Pláž bude fajn." Houkl ještě přes rameno a začal rozestýlat postel.

„Pověz mi, co tě trápí." Nařídil jsem mu s panovačným tónem a přinutil ho, aby se na mě podíval. Nesnášel jsem, když něco nakousl a pak to nedořekl. Vždycky mi potom připadalo, jako kdyby přede mnou něco skrýval.