Darkness in my heart

36. díl

HARRY:

„Posloucháš mě vůbec?" zeptal se asi po desáté Louis a já musel zatřást hlavou, abych se probral. Zrovna jsme byli v našem novém domě a snažili se pomoct stěhovákům s nábytkem. Jenže jak jsem se měl sakra soustředit na to, co mi říká, když jsem se musel tahat s věcma, co pomalu vážili, to co já a aby toho nebylo málo, on se tady nakrucoval s tou jeho dokonalou prdelkou, na kterou mě mimochodem nenechal ani šáhnout. Hajzlík jeden. Kdyby jen věděl, jak moc jsem po něm v tuhle chvíli toužil. Nebylo pak divu, že jsem se nedokázal soustředit na to, co vypustil z té své úžasné pusinky, která uměla v posteli i mimo ní dělat divy.

„Jo...říkal si něco o víkendu s tvými rodiči." Zamumlal jsem a otřel si pot z čela. Teď už mi nepřišlo, jako geniální nápad mít takhle velký dům. Akorát se těžké kusy nábytku museli tahat zbytečně daleko. Na to nejspíš Louis nepomyslel, když ten dům kupoval.

„Musel jsem mámě říct o tom našem zasnoubení a ona mi prakticky poručila, abych tě dotáhl v sobotu na oběd." Zopakoval mi, co řekl, aby si byl jistý, že jsem to tentokrát konečně slyšel celé.

„Dobře. Nic proti tomu nemám." Zamumlal jsem a vrátil se k práci. Musel jsem se nějak zaměstnat, jinak bych ho asi zatáhl do horního patra a několik hodin bych mu nedovolil odejít.

„Hazz?" Louis ke mně přistoupil a vzal mou tvář do dlaní. „Děje se něco?" zeptal se mě starostlivě a já se zhluboka nadechl.

„Já jen...to nic." Vytrhl jsem se mu a pokusil se vrátit k práci, ale on mě chytil za ruku a prudce mě vytáhl na chodbu, kde jsme měli alespoň trochu soukromí.

„Vyklop, co ti je." Nakázal mi panovačně a přinutil mě, abych se mu podíval do očí.

„Nic!" Protestoval jsem, ale on mě měl přečteného. Věděl, že mě něco trápí a já věděl, že nebude trvat dlouho a přijde na to, co se mi honí hlavou.

„Harry Edwarde Stylesi, neříkej mi, že máš strach z mých rodičů." Vyhrkl z ničeho nic a já věděl, že nemá daleko k záchvatu smíchu. „Proboha, vždyť ty skoro každý den někomu vyhrožuješ, že ho zabiješ, pokud neudělá, co po něm chceš a z tohohle se bojíš?" podivil se a vážně se musel snažit, aby se nerozesmál.

„Takhle to není!" Bránil jsem se, ale bylo to marné. On už si myslel svoje.

„Ale je." Pochechtával se a já převrátil oči. Tohle jeho dětinské pošklebování jsem neměl dvakrát v lásce. „Neboj. Všechno dopadne dobře." Usmál se a lehce mě políbil na rty.

„Já vím, ale..." zarazil jsem se a pak si povzdechl. Pořád jsem z toho neměl dobrý pocit. „Ale vymlátit prachy z drogového dealera je pořád lehčí než se podrobit výslechu tvývh rodičů. Co když se podřeknu a všechno vyzradím? Co by asi vaši řekli na to, že chodíš s kriminálníkem?"

„Že jsem po mamince." Zasmál se Louis a políbil mě na špičku nosu.

„Cože?" zarazil jsem ho, když chtěl odejít a on se na mě zářivě usmál.

„Můj táta kdysi byl jako ty. Pracoval pro Bavettu. Byli to nejlepší kamarádi, stejně jako ty a Zayn. Máma mi nikdy neřekla, jak přesně se potkali, ale myslím, že naše příběhy se zas o tolik neliší."

„Vy jste pošahaná rodinka." Vydechl jsem a můj překrásný snoubenec se rozesmál.

„To mi povídej a počkej, až poznáš moje sestry." Řekl a ještě mi ukradl jednu cudnou pusu, než se vrátil k práci. Já tam ještě chvilku počkal a musel vydýchat fakt, že jeho táta byl jako já. Bylo to pro mě vážně překvápko, ale na druhou stranu to vysvětlovalo, proč se Louis tak lehce smířil s mojí prací.