Darkness in my heart

41. díl

Páni! Šíleně moc děkuju a hvězdičky a komentáře. Udělalo mi to obrovskou radost! :D Ani nevíte, jak jsem za to vděčná :) ale bohužel mám pro vás zase smutnou část...ale znáte to ne? Musí přijít něco zlého, aby si člověk víc vážil toho dobrého. :) Takže doufám, že se bude díl líbit :) I love you all :*

------------------------------------------------------------------------------------------------

LOUIS:

„Co se to sakra děje?!“ Křikl jsem po Ianovi, ale ten se jen uchechtl a jednu mu vrazil. Nemohl jsem tomu uvěřit. Myslel jsem, že je to kamarád. Byl jsem idiot. Měl jsem dát na Harryho. Třeba bych potom neskončil svázaný k dřevěné židli v nějakým zasraným sklepě.

„To by stačilo.“ Ozval se rázný hlas a do místnosti vstoupil Angelo Bavetta. Zamrznul jsem a myslím, že na chvíli zapomněl, jaks se dýchá. „Jsme přece civilizovaní lidé, no ne?“

Angelo kolem mě chvíli kroužil a pak mě prudce popadl za bradu. Zkontroloval moje zranění, která mi způsobil Ian a nespokojeně zamlaskal. Nechápal jsem, o co tady jde. Proč mi tohle dělá? Ví o tom táta? Sice jsem se nikdy nechtěl za svého otce schovávat, ale teď by se mi asi jeho pomoc hodila. Teda pokud jsem neprovedl něco, za co bych schytal pár ran ještě od něj.

„Louisi víš…zklamal si mě.“ Prohlásil Angelo a já se na něj nechápavě zadíval. Pustil mě a přešel na druhou stranu místnosti. „Nikdy bych si o tobě nemyslel, že mě takhle podrazíš. Zrovna ty! Syn mého nejlepšího přítele!“
„Ale…“ zkusil jsem se bránit, jenže Ian mi dal znova ránu pěstí, takže mi v tom zabránil.
„Nedělej ze sebe idiota. Jsi vzdělaný mladý muž, jistě přijdeš na to, co si provedl.“ Věděl jsem o jedné možná o dvou věcech, za co bych si tohle podle něj mohl zasloužit, ale nebyl jsem blbej, abych se mu za to začal omlouvat a tím pádem přiznal vinu.

„Je celý tvůj, Iane. Dělej, co uznáš za vhodné, jen ho nezabíjej. Chci z něj udělat odstrašující příklad. Stačí, když zlomíš jeho ducha. To by mohlo být pro začátek vše říkající.“ Nařídil mu Angelo a Ian beze slova přikývl. Pak Bavetta odešel a my zase osaměli. Srdce mi tlouklo jako na poplach a můj dech se zrychlil. Měl jsem strach. Vůbec jsem v tom muži co stál přede mnou, nepoznával svého kamaráda a profesora zároveň.

„Měl jsem tě vážně rád.“ Začal a přitom přecházel sem a tam, jako kdyby se rozmýšlel, kde udeří příště. „Ale…pak si potkal toho malého zmetka.“ Odplivl si a hned na to jsem ucítil tupou bolest v mém žaludku. „Nesnášel jsem, když se okolo tebe ochomýtal, ale tobě to bylo jedno. Vždycky si dal přednost jen jemu.“ Plesk! Tentokrát mi vlepil facku, jako nějaká žárlivá přítelkyně, ale já ani nemukl. Nehodlal jsem se s ním dohadovat a už vůbec ne se mu omlouvat.

„Už od první chvíle, co si vstoupil do mé třídy, jsem si s tebou chtěl dělat, co by mě jen napadlo a když jsem tě tak pozoroval…věděl jsem, že bys mi to dovolil. Stačilo se jen zbavit té malé děvky, co si jí měl tak rád, ale…ale pak se mi do cesty prostě musel dostat ten malej hajzlík.“ Ian se uchechtl a prohrábl si rukou vlasy. „Víš, přemýšlel jsem, jestli bych se ho taky nemohl nějak zbavit, ale…ale on a ten jeho kamarádíček jsou vážně dobří. Zkoušel jsem ho odstranit, ale jemu se vždycky povedlo nějak vyklouznout.“ Ian měl v očích vyšinutý pohled. Začínal mě vážně děsit. „Ale teď si tady. Jsi přivázaný a nemůžeš nic dělat. Už. Jsi. Jen. A. Jen. Můj.“ Zašeptal mi těsně u rtů, ale dřív, než mě stačil políbit, uhnul jsem a díky tomu schytal jednu do obličeje.

„Ty…ty…ty si zabil El?“ vypadlo ze mě roztřeseně, když mi došlo, co vlastně řekl a on se prudce otočil. Zjevně ho pohled na mě se slzami v očích těšil.
„Bohužel jsem to nemohl udělat sám. Však víš, muselo to vypadat nenápadně. Tak jsem za to někomu zaplatil. Ti debilové to sice posrali, ale…účel to splnilo. To, že se nechali chytit, byla jejich blbost. Měli jí odprásknout na ulici. Ne vykrádat samoobsluhy.“
„Jak si kurva mohl?!“ Křikl jsem a najednou měl na něj nehorázný vztek. Nemohl jsem uvěřit, že mi tohle udělal.
„Stála mi v cestě!“ Ohradil se Ian, jako kdyby to byla omluva pro to, co provedl. „Ale teď už je to jedno. Už si můj. A věř mi. Zaplatíš mi za všechno. Nesmírně si budu užívat, až ve tvých očích uvidím tu bolest a pak tu prázdnotu poté, co si uvědomíš, že nejsi k ničemu. Že si jen odporná děvka, která slouží jen a jen mně. Protože až s tebou skončím…už tě nikdo nebude chtít. Ani to tvoje děcko, které tak moc zbožňuješ.“