Darkness in my heart

62. díl

Napadlo mě, že by Vás mohlo zajímat, co se dělo s Louisem celou tu doby, kdy byl bez Harryho. Omluvám se, že je to tak splácaný a rychle se střídají časová období, ale přece jen je to celý rok nacpaný do čtyř stránek. Doufám, že se Vám bude díl líbit :)

-----------------------------------------------------------------------------------

Před rokem

LOUIS:

„HARRY!“ Vykřikl jsem a prudce se posadil. Po tvářích mi stékaly horké slzy a můj dech se stejně jako mé srdce odmítal uklidnit. Tohle muselo přestat. Noční můry mě pronásledovaly už přes dva týdny. Nevzpomínal jsem si, kdy jsem se naposledy pořádně vyspal nebo najedl.

Od doby, co Harryho zavřeli, jsem neměl chuť vůbec na nic. Celý den jsem jen vysedával u okna a objímal polštář svého snoubence, jen abych ucítil jeho vůni a na chvíli mohl předstírat, že je tady se mnou.

Ve zprávách se nemluvilo o ničem jiném, než o jeho zatčení a blížícím se soudu. Někdo si dal hodně záležet, aby celý proces urychlil a dostal Harryho za mříže co možná nejdřív. Někdy jsem se přistihl, jak vyhledávám stanice, kde se právě o tomhle mluvilo, jen abych mohl spatřit tvář svého snoubence. Neskutečně mi chyběl. Měl jsem pocit, jako kdybych bez něj ztrácel sílu žít. A v konečné fázi mi došlo, že chci umřít.

Přemýšlel jsem, jak nejlépe to udělat. Jaký je nejspolehlivější a nejdostupnější způsob. Ale ve skutečnosti mi to bylo jedno. Jen jsem si přál, abych to měl rychle za sebou.

Jenže ve chvíli, kdy jsem byl rozhodnutý, že to udělám, spadla z krbové římsy fotka mě a Harryho. Přešel jsem k ní a roztřesenýma rukama jsem jí zvedl. Zadíval jsem se na jeho překrásný obličej, na kterém se usadil široký úsměv. Nevím, jak dlouho jsem tam stál a zíral na tu fotku, ale nejspíš to bylo dostatečně dlouho na to, abych si rozmyslel sebevraždu. Nemohl jsem to Harrymu udělat. Musel jsem zůstat silný. Nikdy by mi neodpustil, kdybych podlehl bolesti a skončil to, zatímco on byl ve vězení.

„Budu žít.“ Zašeptal jsem a postavil rámeček zpátky na jeho místo. „Pro tebe, Harry.“ Dodal jsem a přejel konečky prstů po jeho tváři.

Vím, jak šíleně to vypadalo, ale v tu chvíli jsem si nemohl pomoct. Byl jsem posedlý myšlenkou, že ho znova uvidím, že to není náš konec.

Jenže nejdřív jsem se musel dát dohromady já sám. Pak až jsem mohl jít zachraňovat svého snoubence. Věřil jsem, že ho Zayn do té doby ochrání. Věřil jsem, že to zvládne. Harry měl vůli žít, jako nikdo jiný. Věděl jsem, že on se o svůj život bude prát. Nevzdal by to jen tak. To on neměl v povaze.

Vyběhl jsem shody a zamířil do naší ložnice. Shodil jsem ze sebe oblečení, které jsem na sobě měl snad už pátý den v kuse a zalezl si do sprchy. Rychle jsem ze sebe všechno smil a osušil se. Oblekl jsem si boxerky, černé kalhoty a první tričko, co mi padlo pod ruku.

Dole jsem si ještě párkrát ukousl z jablka, co jsem našel na lince a mohl jsem vyrazit. Sám bych to už v tomhle domě nevydržel. Byl jsem si jistý, že kdybych se rozhodl, že se dám dohromady sám, tak bych do týdne zase spadl do stejné deprese, jakou jsem měl ještě dneska ráno a nejspíš bych se opravdu zabil. To jsem nemohl riskovat.

Nasedl jsem do auta a rozjel se pryč od místa, které jsem chtěl nazývat domovem, ale pravda byla, že jsem tady nestrávil moc času. Možná jsem tam měl své věci, ale jedna důležitá část tomu chyběla. A tou byl Harry. Bez něj to byl jen prázdný dům plný krámů a vzpomínek, které mi v tuhle chvíli trhaly srdce na kusy. Už jsem tam déle nemohl zůstat.