Darkness in my heart

2. díl

LOUIS:

„Chci se jen schovat.“ Odpověděl mi, jako kdyby to mělo všechno vysvětlovat. „Jdou po mě poldové. Aby se ty svině taky neposraly.“ Poslední větu si zamumlal jen pod nos. Nejspíš jsme to neměli ani slyšet.

„Co na mě tak civíš?!“ Vyjel na mě, ale to si blbě vyložil. Já nezíral na něj, ale na tu zbraň. Děsně jsem se bál. Chtěl jsem ochránit své dva kamarády, ale nevěděl jsem jak. Mozek mi přestal pracovat.
„N-necivim.“ Odpověděl jsem rychle a sklopil pohled.
„Tak si koukejte všichni tři sednout támhle ke zdi a ani se nehněte.“ Přikázal nám a já přešel ke klukům. Přál jsem si, aby tohle všechno byl jen zlý sen. Prostě jen další z mých nočních můr.

HARRY:

Zrovna jsme se jen tak potloukali s klukama po městě, když jsme narazili na obchod, ve kterým právě probíhala loupež. Všichni jsme se hned natiskli na prosklenou výlohu a sledovali to. Lidé uvnitř nás prosily pohledy, abychom zavolali policii, ale my s těma sviněma zrovna dvakrát kámoši nebyli. Já a moje parta jsme byli ti, které poldové honili. Proč bychom je volali?

Ti pitomci, co ten obchod zrovna vykrádali, si nás ani nevšimli. Měl jsem co dělat, abych se nezačal válet smíchy po chodníku. Větší amatéři to už být ani nemohli.

Chlápek, co mířil pistolí na prodavače, se potil, jako prase a ten druhý byl bledší než stěna. Mohl jsem se s klukama klidně vsadit, že za chvíli hodí šavli. Navíc neměli ani masky. Bylo jasný, že tyhle pitomce tak do týdne chytí. I předškolák by to zvládl líp, než oni.

Prodavač si toho asi taky všiml a pokusil se jednomu vytrhnout zbraň z ruky. Jenže ta vystřelila a trefila nějakou brunetku rovnou do hrudníku. Podle toho jak dopadla na podlahu, byla hned mrtvá. Radši jsme odstoupili od výlohy a chtěli odejít, ale v tom se přiřítila dvě policejní auta.

Všichni jsme automaticky začali zdrhat, ale tři z policajtů si nás všimli a rozeběhli se za náma. Nechápal jsem, proč si nevzali auto. Měli by nad náma výhodu, ale to byla prostě stupidita poldů. Pro nás to byla jen výhoda. Osobně jsem si nestěžoval. Nijak zvlášť jsem netoužil strávit noc v cele.

S klukama jsme se rozdělili, aby nás bylo těžší chytit. Jenže já měl tu smůlu a jeden z těch zasranejch poldů si vybral mě. Pořád se mi držel za zadkem. Zabočoval jsem všude možně, ale nemohl jsem se ho zbavit.

Asi po dalších dvou minutách se mi ho povedlo setřást, ale nemohl jsem si být jistý na jak dlouho. Ale nejspíš se na mě usmálo štěstí, protože se zrovna jedny dveře otevřely a v nich se objevil drobný blonďák. Mumlal si něco o tom, že je otrava vynášet koš.

Dělal jsem, jako kdybych byl jen náhodný kolemjdoucí, ale jakmile se otočil, následoval jsem ho. Musel jsem zadržovat smích, když jsem viděl jeho překvapený obličej, jakmile si všiml, že jsem mu proklouzl do baráku.

Když už jsem byl uvnitř, vytáhl jsem svojí pětačtyřicítku a namířil ji na něj. Blonďáka i jeho kámoše jsem rychle seznámil s mojí situací a ujistil je, že jim neublížím, pokud nebudou dělat blbosti. Totéž jsem potom řekl i tomu třetímu, který přišel z druhého patra.

Ten kluk, co přišel seshora, měl na sobě jen tepláky. Při pohledu na něj jsem se musel kousnout do spodního rtu. Byl děsně sexy. Vážně jsem, co dělat, abych ho neojel.

„To jste parta teploušků, když si tu takhle žijete?“ zeptal jsem se jich, když už mě nebavilo mlčet. Radši jsem usoudil, že tu zůstanu na noc, kdyby náhodou okolo hlídkovali poldové. „Najednou neumíte mluvit?“ pokusil jsem se je popostrčit, když se nikdo z nich neměl k odpovědi.