Darkness in my heart

3. díl

Na žádost jedné mé kamarádky je tu nová část. :D Doufám že se bude líbit :)

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„O čem to mluvíš?“ zeptal se mě přiškrceně Harry. Asi jsem ho trochu dusil, ale bylo mi to jedno. Jestli zabil El, tak ho klidně zaškrtím. Třeba mi pak bude líp. Měl jsem pocit, jako kdyby mi někdo vyrval srdce. Nedokázal jsem si ani představit, že už nikdy neuvidím ten její nádherný úsměv, ani jak jí zajiskřily oči při pohledu na její oblíbené jídlo. Nebo jak radostně vypískla pokaždé, když jsem přišel domů. Až teď jsem si uvědomil, jak moc důležitá pro mě byla. Litoval jsem, že jsem jí to nestihl říct.

„To tys jí zabil. Musel jsi to být ty. Včera jsi zdrhal před poldama, proč bys to jinak dělal?“ z očí mi začaly stékat slzy. Nechtěl jsem před tímhle bezcitným hajzlem brečet, ale nemohl jsem si pomoct.

„Nezabil jsem jí.“ Pokusil se ze sebe dostat a já trochu uvolnil sevření, aby se mohl nadechnout. Chtěl jsem odpovědi. On mi je mohl dát. Mrtví by mi k ničemu nebyl…zatím.

„Tak proč tě včera honili?“

„Viděl jsem to přepadení a nic nenahlásil. Mohl jsem, ale já a poldové nejsme zrovna kamarádi. Brali by to jako napomáhání ke zločinu. Nemohl jsem nic dělat. Tu holku by zabili, tak jako tak. Navíc, už je někdo zavolal. Proto jsem zdrhal. Byl jsem před tím obchodem, ale nevyloupil jsem ho, přísahám.“ Pustil jsem kudrnáče a zhroutil se na zem. Už jsem neměl sílu.

Harry tam chvíli stál a nervózně se rozhlížel, jako kdyby nevěděl, co má dělat. „Mrzí mě to.“ Vypadlo z něj nakonec. Ten kudrnáč se ke mně sklonil a objal mě. Začal mě hladit po zádech a já zjistil, že mě to vážně uklidňuje. Asi jsem musel přijít o rozum, když jsem se cítil v bezpečí v náruči kriminálníka.

Přitulil jsem se k němu blíž a uvelebil se v jeho náruči. Cítil jsem se o něco líp. Něco mi říkalo, že pokud zůstanu, tak kde jsem, tak všechno bude zase dobré, ale…přece jen…on byl kriminálník. Neměl by tu být. On nepatřil do mého života.

„Měl bys odejít.“ Řekl jsem, když jsem se trochu vzpamatoval a odtáhl jsem se od něj.

„Co když se mi nechce.“ Zabručel nespokojeně, ale já už se ho vůbec nebál. Bylo mi jedno, co udělá.

„Harry…prosím. Potřebuju zařídit spoustu věcí a…taky se z toho potřebuju dostat. Slibuju, že nezavolám policii a nikomu to neřeknu. Ani kluci. Ale teď už běž.“ Na malou chvíli se mu objevila v očích ublíženost, ale pak zmizela stejně rychle, jako se objevil.

Jakmile se za ním zavřely dveře, uvědomil jsem si, že byla chyba, ho vyhánět. S ním mi bylo líp. Cítil jsem se s ním v bezpečí. Teď jsem měl dojem, že se stěny začínají přibližovat. Začal jsem dýchat zrychleně, protože moje tělo si myslelo, že mu dochází kyslík. Musel jsem se vzpamatovat, ale jak?

 Děsně znepokojoval ten příjemný pocit, který jsem v jeho objetí měl. Nechápal jsem svojí reakci na toho kudrnáče. Ještě před pár minutama jsem měl pocit, že to zvládnu, ale teď jsem měl zase sto chutí se zhroutit, ale musel jsem zajít pro kluky. Chudáci, museli být děsně vystrašení. Sebral jsem zbytky sil a došel jsem nahoru pro klíč, který Harry naštěstí nechal na mém stole. Nevím, co bych dělal, kdyby si ho ten kudrnáč odnesl. Pochyboval jsem, že bych dokázal vykopnout dveře.

Odemkl jsem a rozvázal kluky. Niall mě hned objal a nechtěl se mě pustit. „Neudělal ti nic? Proč brečíš? Tak mluv, co se stalo?“ vychrlil ze sebe blonďák a pořád byl na mě nalepený.