Darkness in my heart

13. díl

Chtěla bych vám strašně moc poděkovat za votes :D jste úžasní. Díky vám mám chuť psát další části. :) Jinak jako vždy doufám, že se vám bude pokračování líbit :)

LOUIS:

Celý den jsem strávil nad úpravou fotek. V hlavě mi nepříjemně tepalo a oči mě řezaly od toho, jak jsem je měl vysušené z věčného zírání do monitoru. Už jsem se nemohl dočkat, až budu s Harrym. Tak strašně moc mi chyběl.

Chvílema jsem se přistihl, jak myslím na něj a uvažuju o tom, co zrovna dělá. Jestli se mu taky stýská nebo se někde baví s přáteli a mě nevěnuje ani jedinou myšlenku. Představoval jsem si, i jak stojí ve sprše a vzpomíná na moje doteky a na to, jak jsme se poprvé milovali. Přitom si jezdí po svém kamarádovi a nakonec vykřikne mé jméno, když se udělá. Nad tou představou jsem se musel pousmát a tím moje práce skončila. Už jsem se nebyl schopný soustředit na nic jiného, než na toho kudrnáče s roztomilými ďolíčky.

Zavrtěl jsem hlavou, abych se probral ze zasnění a vrátil se k práci. Už jsem to měl skoro hotové. Ian sice říkal, že stačí jen jedna fotka, na které budu i já, ale nakonec v mém díle figurovaly hlavně obrázky mě a Harryho. Nemohl jsem si pomoct. Byli nádherné. On byl nádherný. Ale i když jsem se na to podíval z profesionálního hlediska tak jsem musel uznat, že ty naše společné fotky jsou prostě lepší. Nejspíš proto, že tam byly zachyceny skutečné emoce.

„Tak jak ti to jde?" zeptal se mě z ničeho nic Ian a já málem vyletěl z kůže.
„Ty demente!" zanadával jsem a chytl se za své splašené srdce. „Málem jsem dostal infarkt."
„Žiješ ne? Není co řešit." Bezstarostně se usadil vedle mě a začal si prohlížet fotku, co jsem měl na monitoru. Byla to zrovna ta, jak jsem do Harryho vrazil a on to nečekal. Trochu jsem zčervenal a radši překlikl na nějakou, kde byli jen nějací dva cizí kluci.

„Ta byla dobrá. Neblbni a vrať jí zpátky. Stejně jsem jí už viděl." S povzdechem jsem udělal, co mi řekl a musel si poposednout, aby se mi nepostavil. Ještě teď jsem měl v živé paměti, jak kurevsky dobrý je to pocit, být v tom kudrnáčovi.

„Co tu vlastně děláš?" zeptal jsem se ho po chvíli, abych přerušil to nervy drásající ticho.
„Přišel jsem ti pomoct." Odpověděl mi a začal zkoumat ostatní z fotek, které jsem vybral.

„Učíš se rychle." Přiznal potěšeně a fascinovaně si prohlížel moje díla. „Myslím, že máš velkou šanci vyhrát." Usmál se a poplácal mě po rameni. Vrátil jsem mu úsměv a znova začal pracovat. Termín odevzdání se nemilosrdně blížil a tak jsem si musel pohnout.
„Díky," zamumlal jsem a dal se do úprav posledních pár fotek. Ian mi sem tam do toho začal kecat a některé jeho rady byly opravdu užitečné. Jiné jsem prostě ignoroval, protože mě se to líbilo tak jak jsem to udělal já. Ian pořád žasl nad mou tvrdohlavostí, ale schvaloval ji. Prý pro mě bude v budoucnu lehčí se prosadit.

Asi kolem devátý večer mě konečně pustil s tím, že ty fotky jsou dokonalé a že teď už můžeme jen čekat, co se bude dít. Byl jsem děsně vyčerpanej a chtěl jsem se svalit do postele a týden z ní nevylézt. Jenže jsem slíbil kudrnáčovi, že mu zavolám a nehodlal jsem to porušit. Nechtěl jsem, aby si myslel, že jsem se na něj vykašlal. 

HARRY:

 Už bylo dost pozdě, ale já pořád seděl za počítačem a snažil se nabourat do Bavettova bezpečnostního systému. Neúspěšně.

Kolem druhý hodiny jsem se vydal k tomu domu a obhlídl si ho, ve čtyři jsem byl zpátky a měl sto chutí zajít za Zaynem a říct mu, že na tohle potřebuju pomoct. Jenže on by se mě akorát zeptal, koho chci a v tom byl ten problém. Všichni v celé Anglii se Bavetty báli. Jen já byl dostatečně šílenej, abych se o to pokusil.