Darkness in my heart

47. díl

Omlouvám se, že jsem zase dlouho nepřidávala :( jsem hrozná, já vím. Ale teď jsem toho měla šíleně moc a prakticky jsem se nezastavila. Takže ještě jednou se omluvám a doufám, že se vám bude další díl líbit :)
Btw…už jsem se zmínila, jakou mi děláte radost hvězdičkami a komentáři, které mi tady necháváte? :D

-------------------------------------------------------------------------------------------------

HARRY:

Už to bude týden a Louise ještě pořád nepustili z nemocnice. Prý je to pro něj moc nebezpečné. Nechápejte mě špatně, jeho zdraví pro mě bylo na prvním místě, ale už jsem ho prostě chtěl mít doma. Bylo pro mě hrozně těžké odejít každý den, když skončili návštěvní hodiny. Byl jsem nesvůj, když jsem ho neměl na očích. Jako kdybych se pořád bál, že když se na malou chvilku otočím, tak se mu zase něco strašného a já o něj tentokrát už opravdu přijdu. To jsem nemohl dopustit.

„Je mi dobře.“ Zasmál se Louis a rozcuchal mi vlasy. Mírně jsem se pousmál a přiložil si jeho dlaň k tváři. Teplo jeho ruky mě záhadným způsobem uklidňovalo.
„Co?“ zadíval jsem se na něj a asi až po minutě mi došlo, že něco řekl. Musel jsem se zamyslet a na okamžik přestat vnímat.
„Říkám, že mi je fajn. Nemusíš tu se mnou být. Určitě máš lepší věci na práci.“ Zopakoval mi to a já se zamračil. Tohle se mi vůbec nelíbilo.
„Ani se od tebe nehnu! Málem jsem tě ztratil! Já…já….nemůžu…“ Začal jsem koktat a možná i začínalo hrozit, že se rozbrečím. Od doby, co jsem poznal Louise, se ze mě stal děsnej ubulánek. Dřív jsem nikdy nebrečel, ale on…já nevím…když jsem byl s ním…byl jsem někdo úplně jiný.

Louis přitiskl svá ústa na ta moje, aby mě umlčel a zamezil tak dalším slzám. Netuším, jak to udělal, ale přišlo mi, že chutná po jahodách. Bylo to zvláštní, ale líbilo se mi to.

„Jsem tady.“ Usmál se na mě, když se odtáhl a opřel si čelo o to moje. „Už ti nikam nezmizím, slibuju.“ Zašeptal a já ho pevně objal. Zabořil jsem mu nos do prohlubně mezi krkem a ramenem a vdechl jeho vůni. Bylo to uklidňující. Dávalo mi to totiž naději, že všechno bude zase v pořádku.

Odtáhl jsem se od něj, ale jen proto, abych si mohl vlézt k němu do postele. Natiskl jsem se k jeho tělu, jak nejvíc to šlo a on mi zapletl prsty do kudrlinek. Slastně jsem si povzdechl a pohodlně se uvelebil na jeho hrudníku.

Nevím, jak dlouho jsme tam leželi, ale přišlo mi, že to byla šíleně krátká doba. Jako kdybych jen párkrát mrknul, a už jsem musel odejít. Vůbec se mi nechtělo, ale nemohl jsem tady zůstat. Zkoušel jsem si prodloužit návštěvní hodiny, ale nikdo z nemocničního personálu mi to nechtěl dovolit. Nikdo zřejmě nechápal, jak je pro mě Louis důležitý a jak moc potřebuju být s ním.

„Okamžitě slezte z té postele!“ Ozval se nepříjemný hlas jedné sestry. „Tam nemáte co dělat!“ Otráveně jsme se na ní s Louisem zadívali a já se s povzdechem usadil zpátky na židli. „Mohl jste mu něco udělat! Pan Tomlinson ještě není ve stavu, kdy byste se po něm mohl válet!“ Hubovala mi, zatímco kontrolovala mého přítele. „Pokud to uvidím ještě jednou, tak zařídím, abyste dostal zákaz návštěv!“ Zamračila se na mě a strčila Louisovi do ruky teploměr. Ten protočil oči a změřil si teplotu. Sestra si mě pořád ještě naštvaně skenovala pohledem, ale já si z toho nic nedělal. Stejně to byly jen plané výhružky. Nemůžou mi ho zakázat vídat jen proto, že jsem se k němu přitulil.

Sestra si něco zapsala do papírů a pak konečně zmizela. Oba jsme protočili oči a já se na něj zaculil. Opětoval mi úsměv a hned na to už si mě zase stáhl k sobě do postele. „Budeme mít průšvih.“ Zasmál jsem se, ale on mě jen políbil a pokrčil rameny.
„Ne, ty budeš mít průšvih. Já jsem přece ten chudáček, kterého tady ohrožuješ.“ Culil se na mě jako sluníčko a já začal nevěřícně vrtět hlavou.
„Tak ty takhle, jo? Radši ani nechci vědět, co tady o mě rozhlašuješ.“
„Jen pravdu.“ Kousl jsem se do spodního rtu, abych se udržel a hned se na něj nevrhl. Bože! To mi dělal naschvál. Věděl, jak mě ten jeho nevinný výraz vzrušuje. Zmetek jeden.