Darkness in my heart

40. díl

Tak jo, oficiálně nesnáším školu! Je to hnus a já kvůli tomu nemůžu dělat to, co mě baví. Například, psát pro Vás další díly. :( No každopádně doufám, že se vám tahle narychlo splácaná část bude líbit a šíleně moc děkuju za komentáře a hvězdičky, které jsme mi dali k minulé kapitole :)

------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

LOUIS:

Byl jsem jako omámený. Nic jsem pořádně nedokázal vnímat. Dokonce, i když jsem se ráno probudil a našel Harryho, jak se ke mně zoufale tiskne, necítil jsem vůbec nic. Žádný vztek, zklamání, zhnusení, zděšení, strach nebo bolest ani lásku, radost...prostě nic. Jako kdybych byl naprosto prázdný. Jako kdybych ani nebyl člověk. Jen nějaká schránka, které právě teď chybí vnitřek.

Otočil jsem hlavu a pozoroval toho kudrnatého kluka, jak se ke mně tiskne a uvažoval o tom, co se včera stalo. O své sestře už jsem dobré tři roky neslyšel. Až teď. Harry měl pravdu. Nechtěl jsem to vědět. Byl jsem šťastnější, když jsem si myslel, že s tím on nemá nic společného.

Asi by mě mělo trhat na kusy, že někdo koho miluju, mě připravil o někoho z rodiny, ale já se k tomu nějak nemohl dopracovat. Ať jsem se na jeho andělskou tvářičku díval, jak dlouho chtěl, nedokázal jsem v sobě probudit ani sebemenší emoci. Nevím, čím to bylo a vlastně jsem byl za to rád. Mohl jsem se na všechno podívat z té objektivní stránky.

Takže...co v tuhle chvíli vím na sto procent? Ptal jsem se sám sebe a na chvíli se zamyslel. Vím, že ho miluju. Vím, že bez něj nemůžu žít a vím, že kdyby jí tenkrát nezabil, tak bych ho nikdy nepoznal, protože by sám zemřel a mojí sestru by pravděpodobně čekal stejný osud. Vyjmenovával jsem si v hlavě všechny body, které jsem si dokázal vybavit a které se mi zdály důležité.

Ale z té druhé stránky...co to melu. Žádná druhá stránka tady není. Nemusel jsem si dělat pro a proti. Otázkou totiž nebylo, jestli ho opustím, ale jestli se na něj někdy dokážu podívat, aniž bych neviděl tělo mé sestry.

Zavřel jsem oči a vzpomínal na tu usměvavou holčičku, která byla plná života, ale pořád jsem necítil vůbec nic. Myslel bych, že pocítím smutek možná vztek, ale ono nic. Nechápal jsem to. Tohle bylo zvláštní, ale byl jsem za to vděčný. Takový klid už jsem dlouho nezažil.

Opatrně jsem se zvedl a potichu se oblekl. Potřeboval jsem na čerstvý vzduch. Pořádně si to všechno promyslet. Věděl jsem, že jsem mu včera řekl, že půjdu zpátky ke klukům, ale jaký by to mělo smysl? Akorát by se mě pořád ptali, co se stalo a já tak nějak nestál o to, to s někým probírat. Tohle bylo jen mezi mnou a Harrym. Nikdo jiný se nám do toho neměl co motat.

Vdechoval jsem chladný ranní vzduch a vydechoval obláčky páry. Všechno působilo tak klidně. Bylo ještě brzo, takže nejezdila žádná auta, většina lidí ještě spokojeně spala ve svých postelích a neměli o ničem ani sebemenší tušení.

Zaklonil jsem hlavu a zadíval se na šedou oblohu. Tady v Anglii to nebylo nic neobvyklého. V tohle roční období tu jen zřídkakdy svítilo sluníčko. Chvíli jsem tam jen tak stál a pozoroval oblohu. Snažil jsem se najít nějaké řešení téhle situace.

Zůstat nebo odejít? To byla otázka, která mi vrtala hlavou už od včerejška. Miloval jsem Harryho celým svým srdcem, ale co z toho, když pokaždé, když sem se na něj podíval, tak jsem viděl svoji sestřičku? Dokázal bych se přes to někdy přenést? Dokázal bych mu někdy odpustit? I když jsem věděl, že to nechtěl udělat? Bylo to zvláštní. Najednou jsem nevěděl, co mám dělat. Myslel jsem, že láska je odpověď na všechno, ale zdálo se, že jsem se mýlil.