Darkness in my heart

15. díl

LOUIS:

Nemohl jsem uvěřit, že mám za přítele takovýho cvoka. Okrást Angela Bavettu? To nemohli Harry se Zaynem myslet vážně. Ani za všechny peníze na světě. Prostě to za ten risk nestálo. Jenže Harry by necouvl. Teď už ne. Jediné, co jsem pro něj mohl udělat, bylo pomoct mu. Nebo jen sledovat, jak se nechává zabít. A ta druhá možnost nepřicházela v úvahu. Takže jsem neměl na vybranou.

Nikdy jsem si nemyslel, že moje první krádež bude u rodinného přítele, ale co. Jen jsem doufal, že na to nikdo nepřijde. Táta by mě nejspíš zabil, kdyby se to dozvěděl. Měl jsem strach. Bál jsem se, že když něco nevyjde tak Harry zemře a moje rodina zažije peklo. Nechápal jsem, proč tak riskuju. Nebo jsem to spíš chápat nechtěl. Ještě jsem nebyl připravený to zjistit.

„Harry?“ zašeptal jsem, když jsme už oba leželi v posteli. Nemohl jsem usnout. Pořád jsem musel přemýšlet nad tím, co to vlastně dělám. Neměl bych mu pomáhat v okrádání jiných. Kdybych měl mozek v hlavě, tak bych ho přesvědčil, aby to nedělal.

„Hmmm…“ Zabručel a zavrtěl se v mém náručí. Nepřítomně jsem si hrál s jeho kudrlinkami a uvažoval, jak mu to vlastně říct.

„Nechceš si to ještě rozmyslet?“ zeptal jsem se a doufal, že hned zítra zvolá Zaynovi a všechno zruší. Nechtěl jsem se dívat, jak si kope vlastní hrob.

„Pořád se bojíš Bavetty?“ povzdechl si a já se kousl do spodního rtu. Ulevilo se mi, že si alespoň nehraje na blbýho a mluví se mnou narovinu.

„Ne,“ řekl jsem rázně a pevně okolo něj obmotal ruku. „Umírám strachy, ale ne kvůli Angelovi. Bojím se, že o tebe přijdou. Nemůžu tě ztratit.“ Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Nechal jsem to být. Potřeboval jsem to ze sebe dostat. Kdybych to v sobě držel, bylo by to jen hroší.

„Šššš…“ Harry se vymanil z mého sevření a posadil se. Přitáhl si mě k sobě a já se schoval v jeho náruči. Bylo tam příjemné a uklidňující teplo. Najednou bylo snadné uvěřit, že všechno bude zase dobré. „Neboj se. Nic se mi nestane. Mě ani nikomu jinému. Přísahám. Nedovolím to.“

Nevím, jak dlouho jsme tam tak seděli a bylo mi to jedno. Potřeboval jsem jeho fyzickou blízkost a psychickou oporu. Kdyby tady nebyl, asi bych se zhroutil a ráno by ze mě byl jen klepající se uzlíček nervů.

„Lou?“ zašeptal mi Harry do vlasů, když už jsem skoro usnul.

„Jo?“ zamumlal jsem mu do hrudníku a spokojeně se v jeho náruči zavrtěl.

„Já…“ začal, ale hned přestal. Věděl jsem, že mi chce něco důležitého říct, ale zdálo se, jako kdyby se bál, jak na to budu reagovat. „To nic. Pojďme spát.“ Vypadlo z něj nakonec a stáhl mě k sobě dolů.

„Slib, že mi nikdy nezmizíš, ze života.“ Zaprosil jsem a pořád nemohl zastavit vodopád slz, co se mi valil po tvářích.

„Slibuju. Kam jinam bych šel? Nic jiného než tebe nemám.“ Natiskl jsem se k němu těsněji, jako kdybych se bál, že se za malou chvilku vypaří.

„To není pravda.“ Namítl jsem a nepřestával se ho křečovitě držet. „Máš Zayna, Nicka a určitě spoustu dalších skvělých lidí, kterým na tobě záleží.“

„Co kdybych ti řekl, že nemám.“ Pípl a nervózně se zavrtěl.

„Odpověděl bych, že ti nevěřím.“ Zvedl jsem hlavu, abych na něj viděl, ale v té tmě jsem spatřil jen tmavou siluetu.

„Je to pravda. Lidi, kterým věřím a na kterých mi záleží, můžu spočítat na prstech jedné ruky.“

„Jak to?“ vydechl jsem ohromeně a nedokázal pochopit, jak někdo tak úžasný jako on může být tak osamělý.