Darkness in my heart

56. díl

Tak jo brouku, chtěla si další díl, tak ho tady máš :D jen doufám, že se mi na tom lyžáku nezabiješ a snad ti tohle trochu zlepší náladu :D

Jinak bych Vám ostatním chtěla šíleně moc za všechno poděkovat :) nemáte sebemenší představu, jak moc velkou radost mi dělají Vaše hvězdičky a komentáře. :) Kdyby nebylo Vás tak bych se na to v polovině vykašlala :)) 

---------------------------------------------------------------------------------

LOUIS:

„Nikdo tě už nehledá.“ Slyšel jsem Ianův hlas a hlasitě jsem polkl. Připadalo mi, jako kdybych tohle už někdy zažil, ale nevzpomínal jsem si kdy. „Už jsi jen můj. Nikdo tě nezachrání. A víš, co je nejlepší…můžu si s tebou dělat, cokoli mě napadne.“ Sledoval jsem svého profesora, jak vytahuje z černé sportovní tašky nějaké věci. Moc dobře jsem na to neviděl, ale věděl jsem, že se mi to nebude líbit. Zkusil jsem se dostat z provazů, kterými jsem byl přivázaný k židli, ale nepovedlo se. Dech se mi začal zrychlovat a moje srdce bylo připravené každou chvilku vyskočit z mé hrudě. Šíleně jsem se bál toho, co bude následovat.

Hlasitě jsem polkl při pohledu na letlampu a rozžhavený konec kovové tyče. „Musím se přiznat, že po tobě vážně toužím, ale nejdřív si tě trochu vylepším, co říkáš?“
„Jsi do hajzlu.“ Odpověděl jsem a nepřestával vyděšeně civět na tu debilní tyč.
„Špatná odpověď.“ Zabručel a přitiskl rozžhavený kov pod mojí klíční kost. Vykřikl jsem a slzy se mi spustily po tváři. Šíleně to bolelo. Nikdy jsem nezažil nic horšího. Snažil jsem se to nějak rozdýchat, ale nešlo to. Zdálo se mi, jako kdyby se to s každou vteřinou zhoršovalo.

„No vidíš. Takhle je to lepší.“ Zkoumavě si prohlédl svou práci a znova nažhavil svůj nástroj. Se strachem v očích jsem ho sledoval, ale nehodlal jsem ho prosit o smilování. Takovou radost jsem mu nehodlal udělat.

„Víš, tohle tetování se mi nikdy nelíbilo.“ Řekl a ukázal na šálek, který jsem měl vytetovaný na předloktí a já se roztřeseně nadechl. Tohle nemohl udělat. Nesměl ho zničit. Jenže ať jsem ječel, jak jsem chtěl, stejně to nakonec udělal. Připadalo mi, že snad už ani nebrečím kvůli bolesti, ale kvůli tomu, že právě z mé kůže odstranil vzpomínku, kterou jsem tam chtěl mít navěky.

Prudce jsem se probudil a snažil se ten sen ze sebe setřást. Vím, že ta odporná noční můra ještě pokračovala, ale to už jsem si naštěstí nepamatoval. Tohle mi bohatě stačilo.

Harry mě pevně držel a já mu vzlykal do ramene. Ještě pořád jsem cítil tu bolest a beznaděj, kterou jsem pociťoval i v tom snu, a nejhorší na tom bylo, že jsem někde uvnitř věděl, že to nebyla jen noční můra, ale vzpomínka. Vzpomínka na něco, co mělo zůstat zapomenuto.

Teď už jsem věděl, jak jsem se dostal do nemocnice a od čeho jsem měl všechny ty jizvy. Harry o nich vůbec nemluvil. Někdy mi přišlo, že je jednoduše ignoruje. Jako kdyby předstíral, že se to nikdy nestalo, ale bohužel pravda byla úplně jiná. Staly se mi příšerný věci a do konce života na ně budu mít památku v podobě těch odporných jizev, které hyzdily mé tělo. Nesnášel jsem je. Dělalo se mi z nich špatně. Nechápal jsem, jak se mě Harry může ještě chtít dotknout. Musel jsem se mu hnusit.

„Potřebuju sprchu.“ Zamumlal jsem a prakticky ihned vystřelil z postele. Ani jsem nečekal na nějakou jeho odpověď. Najednou jsem potřeboval vypadnout. Prudce jsem za sebou zavřel a opřel se zády o dveře koupelny. Sjel jsem po nich dolů a nanovo se rozvzlykal. Bylo toho na mě moc. Už jsem nechtěl další pohromy. Měl jsem tušit, že všechno štěstí jsem si vybral v den, co jsem si začal s Harrym. Tenkrát bylo všechno téměř dokonalé. Přál jsem si, abych se mohl vrátit v čase do dob, kdy moje největší starost byla, kdy, kde a jak svého přítele přetáhnu.