Darkness in my heart

19. díl

Předem bych vás chtěla varovat, že když mě za tenhle díl zabijete, tak se nedozvíte, jak to s Harrym a Louisem skončí :D Jinak doufám, že vás tahle kapitola neodradí a budete číst i pokračovaní téhle stroy :)

------------------------------------------------------------------------------------------------------

HARRY:

„Vím, že si to včera slyšel.“ Oznámil jsem mu při večeři. Díky našemu dostaveníčku ve sprše jsme prospali celý den. Asi před hodinou jsme vstali a hned si šli udělat večeři, protože jsme oba měli šílený hlad. Jenže…byla mezi náma podivná atmosféra. Věděl jsem, že jsem udělal chybu, ale nedokázal jsem jí litovat. Jak by mě taky asi mohlo mrzet to, že jsem řekl pravdu? Už jsem v sobě prostě dál nemohl držet ty emoce. Potřeboval jsem mu to říct. Myslím, že jsem čekal už dost dlouho.

„Co?“ zeptal se nechápavě. Byl dobrý herec, uznávám, ale já věděl svoje. Když jsem to řekl, ztuhnul. Vím, že to slyšel. Jen hraje blbýho, aby se nemusel postavit svým citům čelem. Za tohle jsem ho nesnášel.

„Moc dobře víš, o čem mluvím.“ Sykl jsem na něj naštvaně a on si povzdechl.

„Harry…prosím. Neřešme to. Není to dobrý nápad.“ Řekl a prosebně se na mě zadíval. Možná měl pravdu, ale já si nemohl pomoct. To tvrdohlavé dítě ve mně, které musí mít všechno, co si zamane, se ozvalo a odmítalo pustit ke slovu mojí racionální část.

„Ne!“ Křikl jsem a bouchl pěstí do stolu. Už jsem byl zoufalý. Chtěl jsem vědět, na čem jsem. „Chci vědět, co ke mně cítíš.“

„Harry…“ začal, ale víc říkat nemusel. Jeho oči a výraz mi řekly všechno, co jsem potřeboval slyšet.

„Chápu, jsem idiot.“ Zamumlal jsem a snažil se nerozplakat. „Co jsem si myslel? Mě přece nikdo nemůže milovat.“ Pohrdavě jsem si odfrkl a zavrtěl hlavou. „To nic. Moje chyba. Máš pravdu. Budeme dělat, jako kdybych nic neřekl.“

„Harry…“ obvykle jsem měl rád, když vyslovil moje jméno, ale v tuhle chvíli mi to lezlo na nervy.

„Přestaň! Takhle si to chtěl. Máš to mít. Nebo se se mnou chceš rozejít?“ v jeho očích se objevila ublíženost a strach. Nechápal jsem to. Že by se vážně bál, že o mě přijde? Ne to je blbost. Nejspíš to bude něco jiného.

„Nechci tě ztratit.“ Zašeptal a pokusil se vzít mojí ruku do té své, ale já ucuknul. Právě teď bych jeho dotek nesnesl. „Je mi to líto. Já…jen…pořád mě bolí ztráta Eleanor. Bojím se do někoho zamilovat, protože kdybych přišel ještě o jednoho člověka, kterého bych miloval, nepřežil bych to.“

„Takže se nechceš vázat. Dobře. Ať je po tvém.“ Snažil jsem se dělat, jako kdyby o nic nešlo, ale nedařilo se mi to. Emoce byly až moc silné a já je nedokázal zvládnout.

„Tobě…tobě to nevadí?“ zeptal se opatrně a já pokrčil rameny.

„Ne. Vlastně…je to ideální. Nikdy jsem neměl vážnej vztah. Proč s tím začínat?“ lhal jsem. Jak taky jinak. Nic na světě jsem nechtěl víc, než abych byl jen a jen jeho a on jen můj. Nechtěl jsem se o něj s nikým dělit. Jenže co mi zbývalo?

„Dobře…“ pochybovačně se na mě podíval, ale jeho podvědomí tak strašně moc chtělo uvěřit, že je všechno v pořádku, že si ničeho nevšiml. Možná měl pochyby, ale radši si jich nevšímal. Vybral si prostě tu lehčí cestu. Předstírat, že je všechno v pohodě. Avšak…tahle cesta nikdy nekončí dobře.