Darkness in my heart

39. díl

HARRY:

„Předpokládám, že to budeš chtít vysvětlit.“ Ozval jsem se a měl co dělat, abych se nerozbrečel. Zrovna na tohle jsem vzpomínat nechtěl. Doufal jsem, že je to už za mnou. Trvalo mi dlouho se z toho vzpamatovat a ani po těch třech letech jsem si nebyl jistý, jestli si o tom s někým dokážu promluvit. Připadalo mi, že vzpomínka na to, co se stalo mě v tuhle chvíli ničí víc, než kdy předtím.

„Já…“ Louis chtěl něco říct, ale nedokázal to ze sebe dostat. Byl až moc zmatený. Nedivil jsem se mu. Myslel si, že jsem mu o sobě řekl všechno. Jenže já si jedno tajemství nechal. Tajemství, o kterém jsem byl přesvědčený, že právě tohle nás může rozdělit. Tak šíleně moc jsem se bál, že mě odsoudí a zruší naše zasnoubení. Nevím, co bych dělal, kdyby si to rozmyslel. Nemohl jsem bez něj žít.

„Půjdu ostatním říct, že mají jít domů.“ Zamumlal jsem a vrátil se do obýváku.
„Děje se něco? Vypadáš hrozně.“ Zajímal se Zayn a já si povzdechl. Zadíval jsem se na Louise, který stál ve dveřích a s neutrálním výrazem si mě prohlížel. Dal bych cokoli za to, abych mu právě teď mohl číst myšlenky.

„Nic jen…potřebuju si s Louisem promluvit.“ Odpověděl jsem a Zee hned pochopil. Věděl, že takhle jsem se choval, jen když jsem měl mluvit o tom, co se stalo před třemi lety.
„Dobře.“ Přikývl a pomohl mi všechny vykopat z mého domu. „Drž se.“ Zayn mě objal, aby mi dodal odvahu a já se na něj vděčně usmál. „Bude to dobré, slibuju.“ Pošeptal mi a vyšel ven za Perrie a ostatními.

Zavřel jsem dveře a vrátil se zpátky do obýváku, kde Louis seděl na sedačce a nepřítomně zíral do prázdna. „Byl bych radši, kdyby ses neptal.“ Oznámil jsem mu a tím ho probral z transu. Trhl sebou a zase se na mě zadíval tím svým nic neříkajícím pohledem. Začínal jsem ho nesnášet.

„Chci to vědět.“ Vydechl potichu a já si povzdechl. Nic na světě jsem si právě teď nepřál víc, než vrátit čas a zabránit Ianovi, aby ho na tohle navedl.
„Nechceš.“ Odporoval jsem mu, ale sedl si vedle něj na sedačku. Věděl jsem, že mu to stejně budu muset říct, jen jsem pořád naivně doufal, že mě poslechne a zapomene na to.
„Začni.“ Vybídl mě a můj dech se zrychlil, jako vždycky, když jsem si na to vzpomněl.
„Lou, nenuť mě…prosím.“ Začínal jsem panikařit. Nesnášel jsem, když jsem o tom musel mluvit. Nikdy jsem to nedokázal nikomu říct. Věděl o tom jen Zayn a jen proto, že po mě musel ten průser uklidit.

„Harry!“ Sykl mírně naštvaně a já se snažil netřást, ale nějak moc mi to nešlo.
„Dobře…jen…jen mi slib, že mě dneska nenecháš samotného. Ať se dozvíš cokoli.“ Zadíval jsem se mu do očí a asi jsem musel vypadat vážně děsně, protože bez jediné otázky souhlasil. Věděl jsem, jak moc po něm žádám a věděl jsem i to, že to pro něj bude nadlidský výkon, ale já ho potřeboval. Nezvládl bych, kdyby mě tady nechal. Ten dům byl až moc velký a já byl v tuhle chvíli vyděšený k smrti. Navíc už jen myšlenky na jeho odchod mě trhala na kusy. Možná ještě víc, než ta vzpomínka.

Několikrát jsem se zhluboka nadechl a přitáhl si nohy k sobě. Položil jsem si bradu na kolena a zadíval se do prázdna. Nemohl jsem se mu dívat do očí. Nesnesl bych, kdyby se v nich třeba jen na vteřinu objevilo zhnusení.

„Jak víš…ve třinácti jsem přišel o rodiče a…a…v patnácti utekl od pěstounů.“ Začal jsem a vážně se snažil nezačít šílet. Nejradši bych se k němu přitulil a už se nikdy nepohnul. Už jen ten začátek byl pro mě dost těžký. Nevím, jestli mu budu schopný povědět celý příběh.

„Já…já…v té době jsem se neživil jen krádežemi, jak jsem ti říkal.“ Zamumlal jsem potichu, ale i tak mě Louis slyšel. Napjatě mě poslouchal a snažil se přijít na to, proč by to mělo být důležité. „Zkoušel jsem to i jako děvka.“ Vyrazil jsem ze sebe a pevně zavřel oči. Nemohl jsem riskovat, že bych v jeho překrásné tváři viděl odsouzení nebo zhnusení. „J-já….já přísahám, že jsem to jen zkusil. Ale….ale…dál jak k vykouření jsem se nedostal. Nemohl jsem….já…bylo to na mě moc a…a navíc jsem si ještě tenkrát nedokázal přiznat, že jsem…že jsem gay.“ Čím blíž jsem byl k jádru příběhu, tím víc jsem koktal. Bylo mi zle ze sebe samotného.