Darkness in my heart

23. díl

Omlouvám se, že přidávám díl až teď, ale...nějak nebyl čas. :D

V pátek jsem byla celý den v Táboře, v sobotu jsem byla na fesťáku a dneska jsme měli autonehodu, no tak stává se. :D (u nás častěji než je normální, ale to je nepodstatný) :D

To vás ale určitě nezajímá takže...doufám, že se vám bude takhle kapitola líbit a užijte si to ;D

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

LOUIS:

Oba jsme tam společně leželi, dokud jsme neusnuli. Byli jsme vyčerpaní po těch dnech, co jsme nebyli spolu. Zvláštní, jak jsme nemohli jeden bez druhého vydržet.

I ve spánku jsem ho pevně svíral a doufal, že mu dám pocit jistoty a bezpečí. Chtěl jsem znova vidět jeho úsměv, který vždycky rozzářil celou místnost. Strašně moc mi to chybělo. Vlastně…on mi šíleně moc scházel. Další den bez něj bych asi nepřežil.

Uprostřed noci mě probudily tiché vzlyky. Neochotně jsem otevřel oči a spatřil kudrnaté klubíčko, které se otřásá od breku.

„Harry?“ zelenoočko sebou trhl a začal si utírat slzy.

„Běž spát, Lou. Nic mi není.“ Řekl, ale já ho nehodlal nechat se trápit.

„Pověz mi, co se děje. Je to kvůli tomu, co se mezi námi stalo?“ zeptal jsem se ho a bál se odpovědi. Bál jsem se, že jsem mu ublížil natolik, že už to nikdy nebudu moct napravit.

„Ne!“ Bleskově se vymrštil do sedu a začal kroutit hlavou. „Já…měl jsem zlý sen.“ Fňukl jako čtyřleté dítě a já se mírně pousmál. I když jsem viděl jen jeho tmavou siluetu, připadal mi děsně rozkošný.

„Pojď sem.“ Přitáhl jsem si ho do objetí a začal ho konejšivě hladit po zádech. „Pověz mi, o čem se ti zdálo.“ Požádal jsem ho a on se ode mě odtáhl. Lehl si na záda a teď jsem pro změnu ležel já na něm. Dlouho nic neříkal. Jen si mě k sobě tiskl, až mě skoro dusil. Ale já neřekl ani slovo na protest. V tuhle chvíli bych se od něj nechal klidně i zabít. Jen kdybych věděl, že mu pak bude líp.

„Zdálo se mi o tom večeru.“ Zašeptal nakonec a já ztuhl. Moc dobře jsem věděl, o čem mluví. „Ale v tom snu si se mi jen vysmál. Řekl jsi, že jsem naivní děcko, že mě nikdy nebudeš milovat…a že…že…jsem dobrý jen k tomu, abys mě ošukal.“ Harry se znova rozvzlykal a mě taky začaly téct po tváři slzy.

„To bych ti nikdy neřekl.“ Ujistil jsem ho a vtiskl mu malý polibek nad srdce. „Ty jsi chytrý, milý, krásný, hodný…jsi úžasný. Neumím si představit někoho dokonalejšího.“

„Nejsem dokonalý. K tomu mám daleko.“ Odporoval mi, ale já si stál pevně za svým.

„Pro mě jsi.“ Zvedl jsem hlavu a přitiskl svá ústa na ta jeho. Dlouho jsme se jen něžně líbali a přitom nám oběma tekly slzy.

„Odjeďme někam pryč.“ Vypadlo ze mě, když jsme se od sebe odtáhli.

„A kam bychom jeli?“ zeptal se mě a zvědavě zkoumal moji tvář, jako kdyby ji viděl poprvé v životě.

„Moji prarodiče měli dům u jezera. Je tam vážně krásně. Než umřeli tak mi ho odkázali. Vždycky jsem to tam miloval.“

„Já nevím…“ Věděl jsem, proč váhal. Naposledy, když jsme spolu strávili nějaký čas, tak to nedopadlo moc dobře. Taky by se m nikam nechtělo, kdybych byl na jeho místě.