Darkness in my heart

61. díl

HARRY:

„Louisi?!“ Vyjekl jsem překvapeně a on se na mě zazubil. „C-co…co tady děláš?“
„Zachraňuju ti zadek.“ Odpověděl a opatrně vyjel na silnici. Chvíli počkal, než budeme dál od věznice a pak na to pořádně šlápl. Jako kdyby na sebe v okolí nápravného zařízení nechtěl upozorňovat, ale jakmile jsme byli dostatečně daleko, opatrnost ho zcela přešla.

„Kam to jedeme?“ zeptal jsem se, když mi došlo, že mi nic víc neřekne a pořád na něj nemohl přestat nevěřícně zírat.

Přece jen jsem ho neviděl víc jak rok, ale on mi věnoval sotva pohled. Jako kdybych ho už ani nezajímal. Po roce odloučení bych toho od něj čekal rozhodně víc, ale to jsem toho chtěl asi moc. Louis totiž vypadal, že ho víc zajímá modrá obloha, než fakt, že jsme zase spolu. Nevím, jestli jsem byl tak naivní anebo hloupý, ale doufal jsem, že v tuhle dobu už někde zastaví a žhavě mě políbí anebo mě alespoň chytne za ruku, jenže ono nic.

„Pro začátek do Francie.“ Oznámil mi jednoduše a moje pusa už se zase válela na zemi.
„Mohl bys mi k tomu říct něco víc? Víš, není jednoduché strávit rok ve vězení a pak se nějakým zázračným způsobem dostat ven. A když už jsme u toho, jak jsi to dokázal? Zdálo se mi to až moc snadné.“ Chrlil jsem ze sebe slova a ani nestíhal kontrolovat, jestli dávají smysl.

„Ukázalo se, že pokud dáš Zaynovi správnou motivaci, tak dokáže i nemožné. A věř mi, snadné to rozhodně nebylo.“ Vypadlo z něj po chvíli neochotně. Něco mi říkalo, že ta motivace nebylo nic, co by prohloubilo přátelské vztahy mezi mým snoubencem a mým kamarádem. Spíš mi připadlo, že pokud spolu ještě někdy promluví, bude to zázrak. „No a, když jde o to ostatní…je více než jasné, že v Anglii zůstat nemůžeš. Dřív či později si někdo všimne, že ve vězení nejsi a rozeběhne se stejné pátrání, jaké se seběhlo loni. Neexistuje šance, že by ses mohl schovat. Našli by tě. Tím jsem si jistý.“ Louis se na chvíli odmlčel a zkontroloval něco na telefonu, který po mě následně hodil.

„Možná bys měl zavolat Zaynovi.“ Řekl, když jsem na něj zůstal jen nechápavě zírat. „Je to poslední šance se rozloučit.“ Chtěl jsem se ho zeptat, jestli si náhodou nedělá legraci, ale něco mi říkalo, že tenhle Louis na srandičky moc nebude. Najednou se mi zdálo, že svého snoubence vůbec nepoznávám.

Radši jsem polkl všechny otázky a námitky a odemkl jeho mobil. Najel jsem si na kontakty a projížděl mu adresář. Byli tu lidi, které jsem znal, ale i ti, o kterých jsem nikdy neslyšel. Trochu mě ohromilo, že má pořád moje číslo uložené pod Kudrnáč, i když jsem ho snad tisíckrát žádal, aby to přepsal, ale v tuhle chvíli mi to přineslo úlevu. Alespoň jedna věc zůstala při starém.

„Ty…Lou?“ zarazil jsem se u jednoho jména a nemohl se přestat mračit. Vůbec se mi název toho kontaktu nelíbil.
„Copak? Nemůžeš to najít?“ zeptal se, jako kdyby si nevšiml mého výrazu.
„Ne…teda...eh…“ Koktal jsem a nějakou dobu mi trvalo, než jsem to ze sebe dokázal vysoukat. „Kdo je sakra Sweetheart?“
„Jeden kamarád. Pomáhal mi přenést se přes všechno to svinstvo, když tě zavřeli.“ Vysvětlil mi, ale to mě vůbec neuklidnilo. Právě naopak.
„Aha.“ Vydechl jsem a do očí se mi nahrnuly slzy. Tohle jsem od něj fakt nečekal. Ale…třeba to tak vůbec nemusí být, ne? Třeba je to jen nějaká blbá přezdívka, kterou tomu kamarádovi někdo dal na střední. Nemusí to hned znamenat to, co si myslím.

„Johnnatan Sweetheart.“ Ozval se z ničeho nic Louis a tím mě vytrhl z mých zmatených myšlenek.
„Cože?“ zeptal jsem se nechápavě a on mi věnoval jeden krátký pohled, aby se ujistil, že ho vnímám, než se zase začal věnovat řízení.
„Tak se ten kamarád jmenuje. Sweetheart je jeho příjmení.“ Řekl a já málem odpadl úlevou. Myslím, že ještě v životě mi nespadl ze srdce tak velký kámen. „Nikdy bych tě nepodvedl.“ Dodal ještě můj přítel a vzal mou ruku do té své.
„Rok je dlouhá doba.“ Namítl jsem, aniž bych si uvědomoval, co to vlastně dělám. „Nemohl bych tě soudit, kdyby si to udělal.“
„Ty možná ne, ale já bych se sebou nemohl žít.“ Řekl a stisk jeho ruky zesílil. „Toužím jenom po tobě. To je taky důvod, proč jsi teď tady a ne ve vězeňské jídelně.“ Maličko jsem se pousmál a byl si zatraceně jistý, že právě tohohle muže miluju pořád stejně jako před dvanácti měsíci. „Donutil jsem Zayna, dostat tě z vězení z jednoho prostého sobeckého důvodu.“
„A ten je?“ vyzvídal jsem zvědavě a přitom se nemohl přestat připitoměle usmívat.
„Chtěl jsem tě mít u sebe.“ Odpověděl jednoduše, jako kdyby se se mnou bavil o počasí. „Bez tebe už jsem nemohl vydržet ani den.“